Biblická antropologie

(duch, duše, tělo nebo nesmrtelná duše v těle?)

 

 

1. Přirozenost člověka

 

V našem uvažování o člověku začneme na počátku, tedy u stvoření. Podle biblické zprávy v Gn 2 byl člověk stvořen k Božímu obrazu a to tak, že se „stal duší živou" (hY")x; vp,n<ïl. yhiîy>w:) v češtině nejlépe překládají kraličtí: I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou. Gn 2,7 Kral.). Již na počátku tedy čteme, že člověk nemá v sobě duši, ale jako celek se stává živou duší (hebr. nefeš = vp,n,). Bůh tedy sformoval nejprve tělo člověka, pak do něho vdech život a tím se stává člověk živou duší, tedy živým tvorem. Biblická rovnice je jednoduchá: prach země (prvky země) + dech života = živá bytost, živá duše. Živou duší jsou však ve Starém zákově označována i zvířata (Gn 2,19). Výsledkem spojení prvků země s dechem života, který dává Bůh, je živá bytost neboli duše. Dech života neobdrželi pouze lidé. Dostal ho každý živý tvor. Bible například přisuzuje dech života zvířatům, která vešla do Noemovy archy, i těm, která tam nevešla (Gn 7,15.22).

 

Důležitá je též skutečnost, že duše může umřít jako následek hříchu, jak uvádí Ezechiel: Duše, která hřeší, ta umře. (Ez 18,20). Pojmem duše tedy SZ označuje celého člověka, který je smrtelný. Kromě pojmu nefeš, překládanému jako duše a označujícímu celou osobu, používá Starý zákon také pojem ruach (x;Wr). Ten je na rozdíl od nefeš spíš oživujícím principem, může být i myšlením, charakterem osobnosti či Božím oživujícím principem. Pojmem ruach je též označen Bůh. Napříkald čteme, že duch (ruach) Hospodinům posilnil Gedeona (Sd 6,34). Duše není v  SZ nikde existující mimo tělo člověka jako samostatná a oddělitelná část. Nefeš pochází od slova nafaš, což znamená dýchat. Protože je dýchání charakteristickým znakem živých tvorů, je přirozené, že živí tvorové jsou označeni jako nefeš.

 

Řeckým ekvivalentem pro hebrejské nefeš je psyché (yuch,). Pro ruach je to pneuma (pneu/ma).

 

2. Biblické významy pojmů duše a duch.

 

Pokud chceme správně pochopit podstatu člověka, je zpráva o stvoření nesmírně důležitá. Písmo se svým důrazem na nedělitelnou jednotu člověka na něj pohlíží jako na celek. Jaký vztah má potom duše a duch k lidské přirozenosti?


1. Biblický význam pojmu duše. Jak jsme se již zmínili, je „duše ve Starém zákoně překladem hebrejského výrazu nefeš. Potom, co dech života vstoupil do fyzického těla, vytvořeného z prvků země, je v textu Gn 2,7 člověk označen jako živý tvor. Podobně začíná existovat nová duše, když se narodí dítě, kdy se „duše stává novou jednotkou života, jedinečně odlišnou a oddělenou od ostatních podobných jednotek. Hebrejský termín nefeš je pravděpodobně zdůrazněním této individuality každé živé bytosti, která z ní vytváří jedinečnou bytost. Pokud se použije v tomto smyslu, pak nefeš není část osoby; to je osoba, proto se na mnoha místech toto slovo překládá jako `osoba' (viz Gn 14,21; Nu 5,6; Dt 10,22; srov. Žalm 3,3) nebo „sám (Lv 11,43; 1 Kr 19,4, kral.; Iz 46,2, kral.; atd.). Na druhé straně výrazy jako `má duše', `tvá duše', `jeho duše' atd. jsou obecně řečeno idiomy pro osobní zájmena `já', `my', `ty', `on' atd. (viz Gn 12,13; Lv 11,43.44; 19,8; Joz 23,14; Ž 3,3; Jr 37, 9; atd - srov. s kral..). Ve více než 100 případech ze 755 ve Starém zákoně anglický překlad krále Jakuba (KJV) překládá nefeš jako `život' (Gn 9,4.5; 1 S 19,5; Jb 2,4.6; Ž 31,13; atd.).

Nefeš se často vztahuje na touhy, záliby, vášeň nebo chuť (Dt 23,25; Př 23,2; Kaz 6,7). Používá se v souvislosti s láskou (Gn 34,3; Pís 1,7 atd.) a někdy představuje i rozhodnutí člověka, v Dt 23,24 se překládá jako „libost a podobně i v Ž 105,22 (kral.) a Jr 34,16. Ve Nu 31,19 je nefeš `zabita' a v Soudců 16,30 (míněno „já ) umírá. Ve Nu 5,2 (`mrtvý') a v kap. 9,6 (`mrtvý člověk') se vztahuje na mrtvolu (viz také Lv 19,28; Nu 9,7.10). „Řecké slovo psyché se v Novém zákoně vyskytuje v podobném smyslu jako nefeš ve Starém zákoně. Používá se pro život zvířat i lidí (Zj 16,3). V KJV se čtyřicetkrát jednoduše překládá jako `život' nebo `životy' (viz Mt 2,20; 6,25; 16,25 atd.) Na některých místech má význam `lidé' (Sk 7,14; 27,37; Ř 13,1; 1 Pt 3,20 atd.), jinde je rovnocenná osobnímu zájmenu (viz Mt 12,18; 2 K 12,15 atd.). Někdy se vztahuje na city (Mk 14,34; L 2,35; Ef 6,6) nebo na mysl (Sk 14,2, kral.; Fil 1,27).

Psyché není nesmrtelná, ale podléhá smrti (Zj 16,3) a může být zničena (Mt 10,28). V Bibli se někdy nefeš a psyché vztahují na celou osobu a jindy na určitou oblast člověka, jako jsou záliby, city, chutě, pocity. Avšak takové použití vůbec nenaznačuje, že by byl člověk učiněn ze dvou oddělených a odlišných částí. Tělo a duše existují společně; tvoří dohromady nedělitelnou jednotu. Duše nemá žádné vědomí existence mimo tělo. Neexistuje žádný biblický text, který by naznačoval, že duše přežívá bez těla jako vědomé bytí.


2. Biblický význam pojmu duch. Zatímco hebrejské slovo nefeš, které se překládá jako duše označuje individualitu nebo osobnost, starozákonní hebrejské slovo ruach, překládané jako duch, se vztahuje na jiskru života, plnou energie, která je pro život jednotlivce nezbytná. Představuje Boží sílu nebo princip života, který lidem dává život.
„Ruach se ve Starém zákoně vyskytuje 377x a nejčastěji se překládá jako `duch', `vítr' nebo `dech' (Gn 8,1 atd.). Používá se také k označení obnovení života (Sd 15,19), odvahy (Joz 2,11), nálady nebo hněvu (Sd 8,3; Iz 54,6), mravního charakteru (Ez 11,19) a sídla citů (1 S 1,15)

Ve významu dech je ruach lidí totožný s ruachem zvířat (Kaz 3, 19). Ruach člověka opouští tělo při smrti (Ž 146,4) a vrací se k Bohu (Kaz 12,7; srov. Jb 34,14). Ruach se často vztahuje na Ducha Božího, jako v Iz 63,10. Ve Starém zákoně ve vztahu k člověku ruach nikdy neoznačuje inteligentní bytí schopné vědomé existence mimo hmotné tělo.
Novozákonním ekvivalentem hebrejského slova ruach je pneuma - duch - od pneo, což znamená `vát' nebo `dýchat'. Stejně jako výraz ruach, ani slovo pneuma neoznačuje nějaké vědomé bytí člověka schopné existovat mimo lidské tělo. Používání tohoto termínu v Novém zákoně ve vztahu k člověku vůbec nenaznačuje takové pojetí. V textech jako Ř 8,15; 1 K 4,21, kral.; 2 Tm 1,7; 1 J 4,6 pneuma označuje `náladu', `postoj' nebo `citové rozpoložení'. Toto slovo se také používá pro označení různých projevů lidské povahy jako v Ga 6, 1; Ř 12,11 atd. Stejně jako ruach, tak i pneuma člověk při smrti odevzdává Pánu (L 23,46; Sk 7,59). Ruach i pneuma se vztahuje na Ducha Božího (1 K 2,11.14; Ef 4,30; Žid 2,4; 1 Pt 1,12; 2 Pt 1,21 atd.).

 

3. Jednota těla, duše a ducha. Jaký je vztah mezi tělem, duší a duchem? Jak ovlivňuje tento vztah jednotu člověka?


a) Podvojné spojení. Ačkoli Bible na člověka pohlíží jako na celek, nestanovuje přesně vztah mezi tělem, duší a duchem. Někdy se v textu zaměňují termíny duše a duch. Povšimněme si paralelismu v Mariině projevu radosti po zvěstování: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli! (L 1,46.47)


Na jednom místě charakterizuje Ježíš člověka jako tělo a duši (Mt 10,28), Pavel pak na jiném místě mluví o člověku jako o těle a duchu (1 K 7,34). V prvním případě se duše vztahuje na vyšší schopnost člověka, pravděpodobně na mysl, prostřednictvím které je člověk ve styku s Bohem. V druhém případě se na tuto vyšší schopnost vztahuje výraz duch. V obou případech tělo zahrnuje fyzickou, ale také citovou stránku člověka.

 

b) Trojité spojení. Existuje jedna výjimka ze všeobecné charakteristiky člověka jako bytosti, ve které se spojují dvě části. Pavel, který hovořil o podvojné jednotě těla a ducha, také mluvil o trojí jednotě člověka. Říká: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1 Te 5,23) Toto místo vyjadřuje Pavlovu touhu, aby z procesu posvěcení nebyla vynechána žádná z těchto lidských stránek.

V tomto případě můžeme rozumět duchu jako „vyššímu principu inteligence a myšlení, který byl člověku dán a prostřednictvím kterého může Bůh promlouvat svým Duchem (viz Ř 8,16). Obnovením mysli skrze působení Ducha svatého se člověk stává podobný Kristu (viz Ř 12,1.2).

'Duši' ... na rozdíl od 'ducha', si můžeme představit jako tu část lidské přirozenosti, která se projevuje v instinktech, citech a touhách. I tato část přirozenosti člověka může být posvěcena. Když se pod působením Ducha svatého mysl shoduje s Boží myslí a posvěcený rozum ovládne nižší přirozenost, pak se podněty, které by jinak odporovaly Bohu, podřizují jeho vůli.

Tělo, které ovládá nízká nebo naopak ušlechtilá povaha, se svou fyzickou stavbou skládá - z masa, krve a kostí.

Není náhoda, že Pavel zařadil nejprve ducha, potom duši a nakonec tělo. Je-li duch posvěcen, je i mysl pod Boží kontrolou. Posvěcená mysl bude mít zase posvěcující vliv na duši, totiž na touhy, city a emoce. Člověk, ve kterém se uskutečňuje toto posvěcení, nebude zneužívat své tělo a docílí tak pevného tělesného zdraví. Tak se tělo stává posvěceným nástrojem, kterým může křesťan sloužit svému Pánu a Spasiteli. Pavlova výzva k posvěcení zřetelně vychází z principu jednoty lidské přirozenosti a ukazuje, že účinná příprava na Kristův druhý příchod vyžaduje přípravu celé bytosti - ducha, duše i těla.


c) Nedělitelné a vzájemné spojení. Je zřejmé, že každý člověk je nerozdělitelně spojen. Tělo, duše a duch jsou úzce propojeny a ukazují na silný vzájemný vztah mezi duchovními, duševními a tělesnými schopnostmi člověka. Nedostatky v jedné oblasti ovlivňují další dvě. Nemocný, nečistý, nebo zmatený duch bude mít také zhoubný vliv na citové a fyzické zdraví člověka. Platí ale také, že slabý, nemocný nebo trpící organismus naruší i citové a duchovní zdraví. Vzájemný vliv, jaký na sebe tyto prvky mají, ukazuje, že Bůh dal každému jednotlivci odpovědnost je udržovat v co nejlepším stavu. Takový postoj je nejdůležitější částí v procesu obnovy k obrazu Stvořitele. [1]

 

Několik příkladů, kdy řecké slovo yuch, - psyché je přeloženo jinak než duše, ze ktrých je zřejmé, že se nehovoří o oddělitelné části člověka, ale o celého člověka:

 

BNT Sk 3:23 e;stai de. pa/sa yuch. h[tij eva.n mh. avkou,sh| tou/ profh,tou evkei,nou evxoleqreuqh,setai evk tou/ laou/Å

CEP Sk 3:23 A 'každý, kdo toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu.'

 

BNT Sk 2:43 evgi,neto de. pa,sh| yuch/| fo,boj( polla, te te,rata kai. shmei/a dia. tw/n avposto,lwn evgi,netoÅ

CEP Sk 2:43 Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.

 

BNT Sk 27:22 kai. ta. nu/n parainw/ u`ma/j euvqumei/n\ avpobolh. ga.r yuch/j ouvdemi,a e;stai evx u`mw/n plh.n tou/ ploi,ouÅ

CEP Sk 27:22 Ale teď vás vyzývám, abyste neztráceli naději, neboť nikdo z vás nepřijde o život, jenom loď vezme za své.

 

BNT Sk 27:37 h;meqa de. ai` pa/sai yucai. evn tw/| ploi,w| diako,siai e`bdomh,konta e[xÅ

CEP Sk 27:37 Bylo nás na lodi celkem dvě stě sedmdesát šest.

(zde není slovo yuch. [mn. č. yucai] ani výslovně přeloženo; doslovněji by znělo: Na lodi nás pak bylo celkem dvě stě sedmdesát šest duší.)

 

BNT Ř 13:1 Pa/sa yuch. evxousi,aij u`perecou,saij u`potasse,sqwÅ ouv ga.r e;stin evxousi,a eiv mh. u`po. qeou/( ai` de. ou=sai u`po. qeou/ tetagme,nai eivsi,nÅ

CEP Ř 13:1 Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha.

 

BNT Ř 16:4 oi[tinej u`pe.r th/j yuch/j mou to.n e`autw/n tra,chlon u`pe,qhkan( oi-j ouvk evgw. mo,noj euvcaristw/ avlla. kai. pa/sai ai` evkklhsi,ai tw/n evqnw/n(

CEP Ř 16:4 kteří pro mne nasadili život; jsem jim zavázán vděčností nejen já sám, ale i všechny církve z pohanských národů.

 

3. Smrt

 

Co je to podle biblického učení smrt? Především je třeba si uvědomit, že život je darem od Boha a jako takový existuje pouze ve spojení se svým dárcem. Pouze Bůh sám je nesmrtelný sám od sebe (1Tm 6,16: On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen.). Člověk byl stvořen Bohem a určen k nesmrtelnému životu, ale pouze za předpokladu, že zůstane spojen se svým tvůrcm. V zahradě Eden toto spojení, tedy tato lidská závislost na vnějším zdroji nesmrtelnosti byla vyjádřena nutností jíst ovoce ze stromu života (Gn 2,9; 3,24). Jakmile byl znemnožněn po pádu člověka do hříchu přístup k tomuto stromu, stal se člověk smrtelným tvorem. Nasmrtelnost je stav nebo vlastnost „nepodléhat smrti". Smrt je tedy důsledkem hříchu a je opakem života. Jestliže život je bytí, pak smrt je nebytí. Věčná smrt je tedy věčné nebytí. Kdyby měla být věčná smrt věčným životem nesmrtelné duše, jak dnes věří mnoho křesťanů, pak by:

 

a)      Smrt vlastně neexistovala, neboť by buď byl věčný blažený život nebo věčný život v utrpení

b)      Bůh by byl krutější tyran než nejhorší lidský zločinec, neboť ať už by věčné utrpení nespasených spočívalo v čemkoliv, bylo by vždy horší než utrpení pozemské, ze kterého když už žádná naděje není, tak je alespoň v tom, že jednou skončí

c)      Zvítězila by Satanova lež z ráje, který prohlásil: „nikoliv, nepropadnete smrti" (Gn 3,4). Měl by pravdu, neboť by skutečně nepropadli smrti, ale skončili by věčným životem, byť v utrpení.

d)      Bůh by byl lhář, neboť jasně řekl, že kdo ze stromu dobrého a zlého pojí, propadne smrti (Gn 2,17).

e)      Hřích by byl věčný, neboť by navěky existovali hříšníci. Sice potrestaní, ale stále existující jako hříšníci mající hřích v sobě.

 

Nepochopení smrti jako skutečného nebytí je velmi závažné právě proto, že dělá z Boha lháře. Ale to je taktika Satanova, dělat z Boha lháře. Dále dělá z Boha krutého tyrana, který ty, kteří v něho neuvěřili, trestá strašným věčným a beznadějným utrpením, ze kterého není vysvobození.

 

Smrt je důsledkem (mzdou) hříchu (R 6,23) a je opakem života. Smrt je nebytí, neexistence. Bible zná však dvě smrti. První smrt, kterou umírají všichni a druhou smrt, kterou zemřou nespasení hříšníci (Zj 2,11: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží."; Zj 20,6). Tedy první smrtí zemřou všichni (kromě těch, kteří se dočkají druhého příchodu Ježíšova) a druhou smrtí, tou konečnou, ti, kteří nepřijmou Boží nabídku spásy.

 

První smrt pak popisuje Písmo sv. jako spánek, tedy stav nevědomí. Sám Ježíš tak hovořil například v případě Lazarovy smrti (J 11,11-14: To pověděl a dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit." Učedníci mu řekli: "Pane, spí-li, uzdraví se." Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl: "Lazar umřel.) Když Kristus popisuje stav Jairovy mrtvé dcery, říká též, že spí (Mt 9,24; Mk 5,39). Petr i Pavel také nazývali smrt spánkem (1K 15,51.52; 1Te 4,13-17; 2Pt 3,4).

Stejně tak je vyjádřena smrt mučedníka Štěpána: Sk 7,60 Kral. A poklek na kolena, zvolal hlasem velikým: Pane, nepokládej jim toho za hřích. A to pověděv, usnul (ČEP: To řekl a zemřel). Starý zákon hovoří o smrti jako o stavu, kde lidé nic nevědí a nekonají: Kaz 9,5-6: Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje.  Žalm 6,6: Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Ž 115,17: Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.

 

Učiňme nyní pro ilustraci bližší zamyšlení nad příběhem vzkříšení Lazara (J 11):

Podívejme se na povahu Lazarovy smrti. Byl skutečně mrtev? Samozřejmě, byl již 4 dny v hrobě a čteme, že jeho tělo bylo již v rozkladu. To není nic morbidního, to je jen realita, neboť i v méně teplých krajinách již několik hodin po smrti podléhá tělo člověka rozkladu. Je to přirozený biologický proces a je to neklamná známka smrti.

 

Jak nazval Lazarovu smrt Ježíš? Spánkem – Lazar usnul, ale myslel tím nade vší pochybnost smrt. Tak to učedníkům i řekl. A co prohlásila Marta, když jí Ježíš řekl, že Lazar vstane? "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." v. 24. Marta věděla, že Lazar zemřel. A jak si představovala smrt? Jako že je Lazar někde v nebi nebo očistci? Nebo že se jeho nesmrtelná duše někde vznáší a dívá na ni? NE! Jasně a prostými slovy vyznala víru ve vzkříšení. A ve vzkříšení kdy? Hned po smrti, jak věří mnoho dnešních křesťanů? NE! Ve vzkříšení v poslední den. A to je kdy? V poslední den Lazarův? To jistě ne, neboť ten již nastal před 4 dny. Věřila, že Lazar vstane v poslední den světa, až nastane všeobecné vzkříšení (při Ježíšově druhém příchodu). Marta dobře věděla, že Lazar není nikde při vědomí po smrti mezi svatými na nebi, ale že spí a vstane v poslední den. Proto také Ježíš pravil, že Lazar usnul, i když tím myslel jeho smrt. Smrt je nevědomým spánkem a čekáním na vzkříšení v poslední den.

 

4. Nasmrtelná duše

 

Pojem nesmrtelné duše nenalezneme v Bibli ani jednou. Pochází z řeckého způsobu myšlení a je výsledkem především Platonovy filozofie. Dnes je učení o nesmrtelnosti duše součástí učení mnoha křesťanských církví. Není však pravda, že by bylo součástí myšlení všech učených teologů těchto církví, spíše je součástí myšlení prostých věřících. Odmítání nesmrtelné duše bývá označováno za specifické učení adventistů a svědků Jehovoých. Ani to však není pravda. Stačí se např. i v českém jazyce začíst do odborných publikací křesťanských teologů jiných církví.

 

a)      Např. biblický teolog Církve československé husitské prof. ThDr. Jindřich Mánek ve své publikaci „Ze smrti do života" velmi příhodně hovoří o pojmech duše a duch a zcela jednoznačně uvádí, že „duše je smrtelná a neexistuje bez těla"[2]. Na jiném místě píše: „Učení o nesmrtelnosti duše, s nímž se křesťanství v řecko-helénistickém prostoru setkalo a jímž bylo ovlivněno, mělo neblahé důsledky pro poměr člověka k světu a pro odpovědnost za svět. Toto učení vedlo k rezignaci na zlepšení poměrů ve světě; vedlo pohledy naděje výlučně k nebeskému světu a hlásalo odvrat od světa".[3]

 

b)      Velmi zajímavý je též výrok významného evangelického teologa Oscara Cullmana v téže publikaci: „Když se dneska zeptáme průměrného křesťana, ať je to protestant nebo katolík, co učí Nový zákon o individuálním údělu člověka po smrti, nehledě k některým výjimečným případům, dostaneme tuto odpověď: Nesmrtelnost duše. Mínění vyslovené v této formě představuje jedno z největších neporozumění křesťanství.[4]"

 

c)      Stejně tak podíváme-li se do Nového biblického slovníku, jenž vyšel jako překlad z angličtiny v nakladatelství Návrat domů a je prací mnoha teologů různých církví; i zde nalezneme od odborných teologů např. následující údaj:

Bible však nevidí člověka jako duši v těle, ale jako celek, jednotu duše a těla, která je tak skutečná, že dokonce i při vzkříšeni, ačkoli tělo a krev nemohou obdržet království Boží, budeme mít těla. [5]

 

d)      Biblický slovník evangelíka Adolfa Novotného pak. uvádí: Duchem naplněné tělo je duše živá., … Je tedy duše vázána na tělo. Při smrti člověka umírá i duše… Izraelec si nedovede představit duši bez těla, jak si ji snaží představit Řek. NZ zdůrazňuje nutnost vzkříšení z mrtvých, ukazuje, že si nedovede představit život bez těla, byť i těla »duchovniho«. V tom je rozdíl od řecké filosofie a moderního názoru, který mluví o inherentní [s podstatou duše od původu spojené] věčnosti duše[6].  

      Duše je přímo jiným názvem pro člověka. Tělo a duše je celek, jednotka v každém životním projevu. … V Písmu se mluví arci také o »duši«, to však zpravidla není vůbec »složka« člověka, nýbrž jeho »oživenost«, to, co odlišuje živou bytost [i zvířecí! Gn l,20nn] od mrtvé; nelze tedy mluvit ani o »rozdělení« člověka na »tělo«
a »duši«, nýbrž o tom, že jeden a týž člověk, který jest po stránce své pozemské povahy »tělem«, jakožto žijící jest »duší«; … jde-li o vystižení člověka samého, nelze přesně řečeno mluvit o žádném »dělení«, tedy ani o dichotomii ani o trichotomii: člověk je ve své podstatě jednotou, jednotou těla a duše…[7]

 

 

5. Vzkříšení

 

Protože lidé podléhají smrti, musí existovat vzkříšení, pokud mají po smrti žít. Biblickou odpovědí na problém hříchu je Ježíšův kříž a vzkříšení. I my máme naději na vzkříšení, neboť smrt, které jsme my hříšníci propadli, bere na sebe nevinný Boží Syn, abychom my mohli této smrti uniknout. Ř 6,23: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. Teprve vzkříšením člověk obdrží věčný život v plnosti, i když věčný život začíná již nyní přijetím Ježíšovy oběti. První smrt je spánek, jak jsme řekli. Během tohoto spánku člověk čeká na vzkříšení, které znamená buď vstup do věčného života nebo věčné smrti, nazvané druhá smrt.

1Te 4,16 –17: Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.

Da 12,2 Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.

Da 12,13 Ty vytrvej do konce. Pak odpočineš, ale na konci dnů povstaneš ke svému údělu.

J 5,28-29: Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení.

 

Někdy bývají jako důkaz vzkříšení hned po smrti uváděna slova Ježíšova ke zločinci na kříži:

L 23,43: Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji."

Uvědomme si však dvě důležité skutečnosti:

a)      Ani sám Ježíš nebyl tentýž den v ráji. Byl v pátek večer a přes celou sobotu až do nedělního rána v hrobě. Vzkříšení totiž nastalo až v neděli. Nemohl tedy být zločinec s Ježíšem v ráji již „dnes=v pátek".

b)      V řeckém originále nejsou zmanénka interpunkce. Tedy čárka za slovem „ti" je doplněna až překladateli. Když toto dodatečně přidané znamánko posuneme až za slovo dnes, bude věta znít takto: Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji. Jinak řečeno: Dneska ti říkám, že budeš se mnou v ráji.

 

 

6. Peklo

 

Řekli jsme, že opakem věčného života je věčná smrt (tzv. druhá smrt). Ale co pak s výroky o pekle a o věčném ohni, ohnivém jezeře apod.? Pojem „věčný" lze vysvětlit nejen tak, jak jej dnes chápeme, tedy věčně trvající, ale také jako s věčným důsledkem. Tedy věčný oheň není věčný v tom, že bude věčně hořet, ale že navěky zničí to, co shoří.

 

Opět pro ilustraci vezměme jeden text, a to Juda 7:

 

Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně.

Města Sodoma a Gomora byla zničena ohněm od Hospodina a již nikdy nepovstala (Gn 19,24-25). Když Juda píše o tom, že tato města jsou příkladem trestu věčného ohně, nezmanená to přeci, že Sodoma a Gomora dodnes někde na Zemi hoří, ale že shořela navěky – už nikdy nepovstnou a nebudou existovat. Tak je to i s věčným ohněm, jenž stráví nespasené hříšníky. Navěky zaniknou jako navěky zanikla Sodoma a Gomora.

 

Obdobně je to s textem ze Zj 14,9-11:

 

Za nimi letěl třetí anděl a volal mocným hlasem: "Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno.

Zde se zdánlivě zdá, že muka hříšníků budou trvat navěky. Při hlubším zkoumání biblického textu ale zjistíme, že se jedná o odkaz na Izajáše 34,9-10, kde se praví:

Potoky Edómu se změní v smůlu a jeho prach v síru, jeho země se stane hořící smolou. Nevyhasne v noci ani ve dne, kouř z ní bude stoupat věčně. Po všechna pokolení zůstane v troskách, nikdo už nikdy skrze ni neprojde.

Chce snad Izajáš říci, že země Edóm bude na povrchu zemském hořet věčně? Nikoliv. Je to způsob, jak tehdejší pisatel vyjadřuje úplné a definitivní zničení. Apoštol Jan pak jen používá Izajášovu terminologii pro popsání věčného zničení hříšníků.

 

A co například příběh o boháči a Lazarovi v Lk 16,19-31? Co s ním?

 

Tak především se jedná o podobenství, což samo již znamená, že nemusí jít o skutečný příběh.

Stejně jako v jiných podobenstvích vycházel Kristus při vylíčení života boháče a chudého Lazara ze životních představ svých posluchačů. Od Josefa Flavia víme, že tehdejší Židé věřili právě v to, že nespravedliví jsou vlečeni do hádu (hádes = podsvětí), odkud vidí místo, kde spočívají spravedliví otcové. Jdou do hořícího pekla a od spravedlivých je dělí obrovská propast, kterou nelze překlenout. Tuto představu historik Flavius v 1. století líčí ve svém díle. Ve Starém zákoně o ní není ani zmínky a přece panovala mezi tehdejším židovstvem. A právě tuto představu používá Ježíš, aby Židům něco sdělil. Když si podobenství přečteme, lehce si všimneme, že zvěstný účel podobenství nespočívá v popisu života po smrti, ale Ježíš chce říci toto:

 

i.                     Bůh posuzuje bohaté a chudé jinak než lidé

ii.                   Lakomství a pýcha jsou ostře odsouzeny

iii.                  U soudu se projeví Boží spravedlnost, která vše vyrovná

iv.                 Výhoda bohatství potrvá jen krátce

v.                   Po smrti už neexistuje možnost obrácení

vi.                 Ka spasení postačí svědectví Písma svatého[8]

 

Je to asi stejné, jako kdybychom z podobenství o kvasu (Lk 13,20-21) soudili, že v těstě nalezneme Boží království. Účel podobenství nespočívá v přesném popisu události, ale ve zvěsti, kterou chce Ježíš posluchačům sdělit. A ta v podobenství o boháči a Lazarovi spočívá úplně jinde, než je popis života po smrti. Totiž je jí výzva k obrácení.

 

 

7. Závěr

 

Bible vidí člověka jako celistvou bytost. Jestliže dnes je obecný křeťanský nároz jiný, je to důsledek prolínání biblického učení s učením helénistickým v prvních staletích křesťanství. Boje křesťanství s helénistickými herezemi (především gnózí, ale i s dalšími hnutími) znamenaly na jedné straně vítězství obecného křesťanství, na druhé straně však toto křesťanství z nich nevyšlo neovlivněno. Učení o nesmrtelné duši, jehož původ spočívá v Platonově učení, je jedním z těch, která ovlivnila křesťanství nevýrazněji a dodnes jsou nesprávně pokládána za biblická. Vliv chybného pochopení stavu člověka po smrti vedl postupně k mylným učením o přímluvách svatých a Marie, očistci, odpustcích, ale také o Bohu jako o tyranu, jenž bude navěky týrat hříšníky. Mohly se pak snadno rozvinout spekulace o tom, jak vypadá věčné peklo, jež byly tak oblíbené v určitých historických etapách církve a došly až k absurdním myšlenkám o stupních pekla podle intenzity trápení (infernum, limbus infantum, limbus patrum). Středověká církev pak naháněla věřícím hrůzu právě líčením strašných a věčných hrůz pekla, kde budou duše navěky trýzněny, místo aby utěšovala láskou Kristovou.

 

Bible svým učením o vzkříšení se diametrálně odlišuje od učení o nesmrtelné duši, která po smrti opouší tělo a jako samostatná existence žije dál. Nebylo by třeba vzkříšení, kdyby tomu tak bylo. A Satanova lež by se stala pravdou, kdyby i ti, co se odvrátili od Boha získali věčný život, i když ne šťastný. A jaká by to byla blaženost, kdyby spasení rodiče věděli, že jejich nespasené děti navěky někde trpí? Neprokleli by raději i oni Boha za takový trest pro jejich děti? Místo toho je v Písmu vyjádřena milost i nespaseným hříšníkům, a to tím, že byť nemohou žít na věky na nové zemi v Boží blízkosti, nebudou ani navěky trýzněni. Jednoduše přestanou existovat a s nimi přestane existovat i hřích a jakékoliv utrpení.

 

 

Literatura:

 

Adventisté sedmého dne věří, Praha 1999

Bible, Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 2001

Bible svatá, Podle posledního vydání kralického z r. 1613

BibleWorks for Windows, version  5.0.020w

FINLEY Mark, Studujeme společně. Praha: Advent-Orion, 2002

MÁNEK Jindřich, Ze smrti do života. Praha: Blahoslav, 1998

NOVOTNÝ Adolf, Biblický slovník, Praha: Kalich, 1992

Novum Testamentum Graece, Eberhard Nestle, 24. vyd., Stuttgart, 1960

Nový biblický slovník, Praha: Návrat domů, 1996

Nový zákon s výkladovými poznámkami. Praha: Česká biblická společnost, 1991

PROVONSHA Jack W., Existuje život po životě?. Praha: Advent-Orion, 1994

TOMASI Martino, Smrt a vzkříšení, nebe a peklo. Praha: Advent-Orion, 1993

Výklady ke Starému zákonu, díl I. Zákon. Praha: Kalich, 1991

 

 

 

Mgr. Marta Marková

shalom@inMail.cz

31.10.2004

 



[1] Adventisté sedmého dne věří, str. 112-115, Praha 1999

[2] MÁNEK Jindřich, Ze smrti do života. Praha: Blahoslav, 1998, str. 40

[3] MÁNEK Jindřich, Ze smrti do života. Praha: Blahoslav, 1998, str. 97

[4] MÁNEK Jindřich, Ze smrti do života. Praha: Blahoslav, 1998, str. 40

[5] Nový biblický slovník, heslo „dualismus", Praha: Návrat domů, 1996, str. 181

[6] NOVOTNÝ Adolf, Biblický slovník – heslo DUŠE, Kalich, Praha 1992

[7] NOVOTNÝ Adolf, Biblický slovník – heslo ČLOVĚK, Kalich, Praha 1992

[8] TOMASI Martino, Smrt a vzkříšení, nebe a peklo. Praha: Advent-Orion, 1993, str. 73-74.