Od soboty k neděli: Jak k tomu došlo?
Samuele Bacchiocchi, Ph. D.
Emeritní
profesor teologie a církevních dějin, Andrews Univerzity, USA
V této
přednášce se pokusím zhustit do jedné přednáškové hodiny významné aspekty mého
bádání o změně soboty na neděli v křesťanství. Toto téma mě zaujalo během
období pěti let studia na papežské Pontifikální Gregorian univerzity
v Římě v Itálii. Často mě lidé žádají o jednoduché a výstižné shrnutí
nálezů mého výzkumu o tom, jak byla sobota změněna na neděli, jak je
tomu v současné církvi. Oprávněně si stěžují, že má disertace je příliš
časově i obsahově náročná. Preferují jednodušší vysvětlení, které mohou sdílet
s dalšími lidmi. Chápu tuto potřebu a pokusil jsem se v této přednášce o
jednodušší a srozumitelnější uspořádání. Z důvodu stručnosti jsem vynechal poznámky
pod čarou. Zainteresovaní čtenáři najdou celou dokumentaci v knize From
Sabbath To Sunday. Tento text můžete tisknout, používat i distribuovat
jak uznáte za vhodné pro vaše potřeby.
Video nahrávka této přednášky byla
vyrobena (anglicky) v Sacramentu v hlavní modlitebně Církve
adventistů sedmého dne.
Důležité vysvětlení
Přednáška obsahuje informace, které se
mohou lišit od vašeho dosavadního chápání doby a příčinách změny soboty na
neděli v ranném křesťanství. Ve skutečnosti otázka, kterou vždy dostávám, když
představuji tuto přednášku, zní asi takto: "jak dát do souladu to, že
zachovávání neděle začalo v první polovině
druhého století, kdy římský císař Hadrian vyhlásil represivní
proti-židovskou a proti-sobotní legislativu v roce 135,
s populárním
adventistickým názorem, že sobota byla změněna na neděli ve čtvrtém století císařem Konstantinem?"
Má odpověď na tuto otázku je
jednoduchá. Konstantin nezavedl zachovávání neděle. On jen prostě udělal ze
„Dne Slunce" civilní volno (nepracovní den) tím, že vyhlásil známý nedělní zákon v roce 321. Konstantinovým důvodem pro
vyhlášení nepracovního světského dne
jednoduše bylo, že do té doby se Den Slunce stal populární mezi pohany i křesťany. Toto vyplývá ze
samé formulace nařízení: "ve ctihodný den slunce..." . Z toho je zřejmé,
že v té době Den Slunce byl již "ctihodný," to jest, populární a respektovaný. Proces, který vedl k přijetí Dne Slunce jako civilního volna pro celou Římskou říši začal na začátku
druhého století, když Den Slunce postoupil z pozice druhého dne v týdnu na pozici prvního
a nejdůležitější
dne v týdnu. Tento proces je ukázán v 8. kapitole knihy From Sabbath To Sunday, a stručně zmíněn na konci této
přednášky. Je tam jednoznačně ukázáno, že když Římané podpořili Den Slunce jako
první a nejdůležitější den v týdnu, nežidovští křesťané, kteří přišli
z pohanského prostředí, byli ovlivněni k přijetí stejného Dne Slunce, aby ukázali
svou odlišnost od Židů
a naopak ztotožnění se s Římany. Politicky se rozhodli správně tím, že přijali Den Slunce, avšak
na úkor biblicky správného rozhodnutí zachovat jako sedmý den sobotu. Nevyvratitelná historická svědectví dokládají
zachovávání neděle v druhém a třetí století, to jest dlouho před dobou Konstantina.
Skutečnost, že zachovávání neděle
začalo dříve než se předpokládá, nijak neoslabuje platnost a návaznost soboty.
Jen ukazuje, jak ďábel chápe význam zachovávání soboty v náboženském životě
Božího lidu. Ostatně dodržování soboty je
přirovnáváno v Bibli k věrnosti Bohu a rouhání se sobotě k odpadnutí. Skrze proroka Ezechiela Bůh praví: "dům Izraelský zpurně se
postavovali proti mně na poušti… též soboty mé poškvrnili náramně." (Ez 20,13 – kralický překlad). Důvod pro toto srovnání není obtížný pochopit. Osoba, která
ignoruje Pána v jeho svatém dnu, v posledku Pána ignoruje každý den.
Při pohledu na životní důležitost,
jakou hraje sobota v náboženském životě Božího lidu, lze chápat, že si ďábel
pohrál se sobotním přikázáním během prvních tří století. Tím, že vedl mnoho
křesťanů k odmítnutí soboty brzy po začátku křesťanství, uspěl v podpoře falešných druhů uctívání. Nesmíme nikdy zapomenout, jak velký
spor se soustředí na otázku uctívání: Tedy pravé uctívání proti falešnému
uctívání. A sobota je pro uctívání nezbytná, protože
nás vede k úctě Bohu tím, že zasvětíme náš čas i život jeho úctě
zvláštním způsobem každý sedmý den.
Nemnoho témat bylo v křesťanské historii
tak žhavě debatováno jako změna ve dni odpočinku a uctívání od soboty na neděli
v ranném křesťanství. Přes 3000 disertací a pojednání bylo vydáno na toto téma od časů reformace. Hlavní příčinou pro tento
neustálý zájem o historický původ neděle, je potřeba definovat povahu dodržování neděle v jeho
vztahu k sobotě. Debata se často soustředí kolem tohoto základního problému: Vznikla
neděle jako
pokračování soboty a následně měla být zachovávána jako DEN odpočinku a uctívání jako sobota? Nebo, neděle začala jako druh
nového křesťanské zařízení, rozhodně odlišného od soboty, a následně měla být dodržována jako asi více než HODINA týdenního uctívání?
Odpovědi křesťanů na tyto otázky
jsou nejednotné. Na jedné straně jsou církve, které
sdílejí pohled kalvinistické tradice, která vidí neděli jako křesťanskou
sobotu, a tak ji dodržuje jako SVATÝ DEN odpočinku a uctívání v Pánu. Na druhé straně jsou církve, které následují luteránskou a
katolickou tradici a vidí neděli jako odlišnou od soboty, a tak ji dodržují
primárně jako HODINU týdenního uctívání.
Současná krize zachovávání neděle
zažehla obnovený zájem o otázku původu neděle a jejího vztahu
k sobotě. Katoličtí a protestantští duchovní jsou hluboce znepokojeni nad alarmujícím poklesem
účasti na bohoslužbách. V Itálii,
odkud pocházím, je odhadováno, že jen 5 % katolíků přichází pravidelně v neděli na mši. Asi 95 % katolíků přijde do kostela
třikrát za život: když se narodili, oženili a zemřeli.
Situace je stejná ve většině západních zemí, kde docházka do kostela činí méně než 10 %
křesťanské populace.
Překvapivě nízká účast na bohoslužbách je viděna představiteli církve jako
hrozba k přežití nejen jejich církví, ale křesťanství samotného. V jádru celého křesťanství je vztah s
Bohem a jestliže křesťané ignorují Pána v den který chápou jako den Páně, je pravděpodobné, že budou ignorovat Pána i
všechny ostatní dny v týdnu.
Krátce řečeno, existují dnes dva
hlavní pohledy, na historický původ neděle a její vztah k biblické
sobotě. Starší a tradiční pohled, který může být vystopován již
v ranném křesťanství tvrdí, že existuje zásadní rozdílnost mezi sobotou a nedělí, a následně že neděle není sobota. Tyto dva dny se liší v původu, významu a prožitku. Novější pohled, který
vyjádřil sám papež Jan Pavel II. ve svém pastýřském listě Dies Domini
tvrdí, že neděle začala jako ztělesnění a "plné
vyjádření" soboty a následně má být zachovávána jako
biblický příkaz, vyrůstající ze samotného sobotního přikázání.
Podle tradičního pohledu, který byl
zastáván katolickou církví a přijímán těmi protestanty, kteří se
řídí lutherskou tradicí, sobota byla dočasná Mojžíšova
instituce daná Židům, zrušená Kristem a následně dnes již nezávazná.
Křesťané přijali zachovávání neděle ne jako
pokračování biblické
soboty, ale jak novou instituci, založenou církví k oslavě Kristova vzkříšení prostřednictvím
slavení večeře Páně. Tato tradiční pozice byla zachovávána katolickou církví, která se
prohlásila za odpovědnou za změnu soboty na neděli. Například Tomáš Akvinský (1225-1274), který je považován za největšího katolického bohoslovce
jaký kdy žil, výslovně uvádí: "zachovávání
dne Páně nahradilo zachovávání soboty ne na základě [biblického]
pravidla ale instituce církve." Tento pohled byl opakován během
staletí ve standardních katolických katechismech, kde sdělení jako toto je obvykle
uvedeno následně: "my zachováváme neděli místo soboty proto, že katolická církev na
základě své autority přenesla vážnost soboty na neděli."
Nicméně nedávno to byli jak
katoličtí, tak protestantští učenci, kdo se zastávali apoštolského původu
zachovávání neděle. Podle těchto učenců si apoštolové sami vybrali první den
v týdnu jako novou křesťanskou sobotu v samém začátku křesťanství; měla to
údajně být připomínka Kristova vzkříšení.
Tento pohled je obhajován z velké
části papežem Janem Pavlem II. v jeho pastýřském listu Dies Domini
(Den Páně), který byl uveřejněn 31. května 1998. V toto dlouhém dokumentu (přes 40 stran) papež úpěnlivě prosí za obnovu zachovávání
neděle tím,
že apeluje na morální pravidlo sobotního přikázání. Dle papeže má být neděle zachovávána ne
pouze jako instituce založená katolickou církví, ale jako morální pravidlo
Desatera. Důvodem je, že neděle údajně vznikla jako ztělesnění a "plné
vyjádření" soboty a následně by měla být zachovávána jako biblická sobota. Jan Pavel II. se odchýlil od
tradiční katolické pozice pravděpodobně proto, že si přeje vyzvat křesťany k
respektování neděle ne pouze jako zařízení katolické církve, ale jako Božský příkaz. Dále, tím,
že zakotví dodržování neděle v sobotním přikázání, nabídne papež nejsilnější mravní důvody pro apel na
křesťany aby "zajistil,
že civilní legislativa bude respektovat jejich povinnost vůči svaté
neděli."
Pokusy
udělané papežem a jinými představiteli církve v oblasti zachovávání neděle na
místě sobotního přikázání, vyvolávají tuto důležitou otázku: "jestliže by
měli křesťané zachovávat neděli jako biblickou sobotu, proč by neměli rovnou
zachovávat přímo sobotu?" Co bylo špatné na biblické sobotě, že bylo
potřeba změnit ji na neděli? Aplikovat
sobotní přikázání na zachovávání prvního dne v týdnu (neděle) může být slabě řečeno
matoucí, protože čtvrté přikázání nařizuje zachování sedmého dne a nikoliv prvního. Tento zmatek může pak také vysvětlovat to, proč mnoho křesťanů nebere dnes
zachování neděle opravdově.
Závěry mého výzkumu.
Pro najití odpovědi na otázku doby, místa, příčin, a důsledků změny
soboty na neděli v ranném křesťanství jsem věnoval pět ročníků studia na papežské Pontifical
University v Římě a zkoumal jsem pro svoji disertační práci ranné křesťanské
dokumenty. Výsledky mého výzkumu byly vydávány v již zmíněné disertaci From
Sabbath To Sunday
s podtitulem: Historické zkoumání vzestupu zachovávání neděle
v ranném křesťanství.
Disertace byla vydávána v roce 1997 pontifikální gregoriánskou
univerzitou v Římě v Itálii, s oficiálním katolickým imprimatur
(schválením). Papež Pavel VI. mi udělil zlatou medaili za vzdělávání cum summa laude. V této přednášce se odkazuji na tuto práci.
Má analýza biblických a historických
textů ukázala, že změna od soboty k neděli nevznikla na začátku křesťanství z pravomoci Krista nebo apoštolů, kteří si údajně vybrali první den v týdnu jako novou křesťanskou sobotu pro oslavu
Kristova vzkříšení. Změna začala století po Kristově smrti za vlády římského
císař Hadriana (kolem r. 135), a to v důsledku souhrnu
politických, společenských, pohanských a náboženských faktorů o kterých se brzy
zmíním. V podstatě to byla nutnost vyhnout se represivní anti-židovské a anti-sobotní legislativě, kterou
nařídil v r. 135 císař Hadrian, což způsobilo, že římský biskup začal propagovat změnu ze soboty na neděli
a změnu od židovské paschy (židovské Velikonoce) k velikonoční
neděli (křesťanským Velikonocům). Tyto změny byly navrženy, aby vyjádřili
křesťanské oddělení se a rozdílnost od Židů v době, když
židovský náboženský kult byl zakázán římskou vládou.
Důsledek tohoto závěru je, že změna
ze soboty na neděli nebyla pouze změna jména nebo čísla, ale
změna významu, autority a prožívání. Po tomto zkráceném úvodu
se nyní podíváme krok za krokem na to, jak jsem k tomuto závěru došel.
Začneme naše zkoumání nejprve údajnou rolí Krista, jeho vzkříšení a
jeruzalémské církve ve změně soboty na neděli. Pak budeme pokračovat uvažováním
nad klíčovým vlivem římské církve a uctívání slunce v přijetí neděle.
Populární názor zastávaný některými
současnými učenci je, že Kristus připravil půdu na cestě od upuštění od soboty k přijetí a
zachovávání neděle místo ní, a to svými mesiášskými požadavky a svou
provokativní metodou dodržování soboty, která způsobila nezanedbatelnou polemiku s tehdejšími náboženskými vůdci.
Pozoruhodným příkladem tohoto pohledu je symposium „From
Sabbath to the Lord's Day" (Od soboty ke dni Páně), uspořádané sedmi britsko-americkými učenci a podporované Tyndale Fellowship for
Biblical Research in Cambridge (Tyndalova společnost pro výzkum Bible v
Cambridge, Anglie) Autoři tvrdí, že Kristus překročil sobotní přikázání svými
spasitelskými požadavky. Jednal proti převažujícím
sobotním tradicím, aby zajistil svým následovníkům svobodu v
reinterpretaci soboty a k tomu, vybrat si nový den uctívání, který by vhodněji vyjadřoval
jejich novou křesťanskou víru.
Základní problém tohoto populárního
názoru je, že zásadně chybně vysvětluje záměr Kristových sporů o sobotní
aktivity a vyučování, které zcela jasně vyjadřovali nikoliv snahu anulovat, ale
objasnit božský záměr čtvrtého přikázání. Kristus jednal záměrně
proti převládajícímu nepochopení soboty; nikoliv s úmyslem skončit její zachovávání, ale obnovit smysl
tohoto dne podle Bohem zamýšleného účelu. To by mělo být připomenuto vždy, kdykoli zazní obvinění z rušení soboty: Kristus taková obvinění
odmítal a vyvracel. Bránil sebe a své učedníky od obvinění z porušování soboty
tím, že apeloval na Bibli: "nečetli jste..."
(Mat 12,3-5).
Záměr Kristova provokativního
sobotního vyučování a jednání nebyl v tom, připravit cestu pro opuštění
soboty a přijetí neděle, ale v ukazování pravého smyslu a
funkce soboty, jmenovitě dne, kdy se má "činit dobře" (Mat 12,12),
"zachránit život" (Mk 3,4), osvobozovat od nemocí a duchovního
svázání (Lk 13,12.16), a ukazovat "slitování" raději než zbožnost
(Mat 12,7). Pečlivá studie těchto Ježíšových sobotních
prohlášení jasně ukazuje, že Ježíš neměl žádný záměr zrušit sobotu. Místo toho
se snažil objasnit božský záměr soboty, konkrétně jí ukázat jako den,
oslavující Boží stvořitelskou a vykupitelskou lásku, nabízenou skrze život a
láskyplnou službu potřebným lidem.
Běžný názor mezi neděli dodržujícími
křesťany také je, že sobota byla změněna na neděli apoštolskou
církví, aby připomínala Kristovo vzkříšení. Toto je opravdu běžné vysvětlení
pro dodržování neděle. Papež sám apeluje na Ježíšovo vzkříšení a
objasnění neděle tímto způsobem ve svém pastoračním listě Dies Domini ,
kde se zastává apoštolského původu neděle. Četní katoličtí a protestantští učenci psali na
obranu stejného názoru.
Například ve své disertační práci Storia
della Domenica (minulost neděle), Corrado Mosna, jezuitský student
na Pontifical Gregorian
University, který psal pod vedením prof. Vincenzo Monachino, S. J.,
(což je stejný profesor, který vedl i mou disertaci) zakončuje: "proto můžeme s
jistotou učinit závěr, že událost vzkříšení určila výběr neděle jako nového dne uctívání prvního
křesťanského společenství." Podobným způsobem kardinál Jean Daniélou
napsal: "den Páně je čistě křesťanská instituce; její původ nalezneme pouze ve faktu
vzkříšení Krista den
po sobotě."
Navzdory
popularitě postrádá toto tvrzení, totiž že Kristovo vzkříšení v první den týdne
způsobilo změnu od soboty k uctívání neděle, biblickou a historickou
oporu. Důkladné studium všech odkazů na vzkříšení ukazuje nesrovnatelnou
důležitost události vzkříšení, ale přesto nepozorujeme jakékoliv znamení, že by
to měl připomínat zvláštní den. Nový zákon nepřipisuje žádný liturgický význam
dnu Kristova vzkříšení, protože vzkříšení bylo viděno jako existenciální
realita, zakoušená žitým vítězstvím v síle vzkříšeného Spasitele, a ne jako
liturgická praxe spojená s uctíváním neděle.
Dovolte mi se stručně zmínit o sedmi hlavních důvodech, které zpochybní údajnou roli Kristova vzkříšení v přijetí zachovávání neděle.
(1) Žádný příkaz Krista nebo
apoštolů. Není
nikde uveden žádný příkaz Krista nebo apoštolů
k týdennímu zachovávání neděle nebo k roční oslavě velikonoční neděle jako
oslav Kristova nedělního vzkříšení. V Novém zákoně máme
příkazy ohledně křtu (Mat 28,19-20), večeře Páně (Mk 14,24-25; 1 Kor 11,23-26) a
umývání nohou (J 13,14-15), ale najdeme tam žádné
příkazy nebo ani jen náznaky připomínání Kristova vzkříšení
každý týden v neděli nebo v neděli o Velikonocích.
(2) Ježíš neučinil žádný pokus
vytvořit památník svého vzkříšení. Jestliže Ježíš chtěl, aby se den jeho vzkříšení stal
pamětním dnem odpočinku a uctívání, měl by tento den
ustanovit výslovným prohlášením takového památníku. Je důležité si
všimnout, že u Božích institucí jako sobota, křest a večeře Páně, u všech najdeme jejich původ ve výslovném
Božím aktu, který je založil. Ale ohledně dne svého vzkříšení Kristus neučinil žádný čin nebo prohlášení,
kterými by zavedl památku vzkříšení.
Jestliže chtěl Ježíš ustanovit den svého vzkříšení, je
pravděpodobné, že by řekl například ženám, aby sdělili učedníkům: „jděte a
oslavujte moje vzkříšení". Místo toho jim řekl "Jděte a oznamte mým
bratřím, aby šli do Galileje" (Mat 28,10) a učedníkům řekl "jděte...
získávejte učedníky... křtěte je" (Mat 28,19).
Žádné ze slov vzkříšeného Spasitele
neodhalují úmysl zavést památník jeho vzkříšení tím, že učiní
neděli jako nový den odpočinku a uctívání.
Důvodem je, že náš
Spasitel chtěl, aby jeho následovníci pohlíželi na jeho vzkříšení jako bytostní realitu, zakoušenou
v každodenním životě jako vítězství jeho moci a vzkříšení, spíše než
liturgicko-náboženskou událost ve slavení v neděli. Pavel vyjádřil naději v " jeho poznání a moci jeho vzkříšení" (F
3,10), ale nikdy se nezmínil o své touze oslavovat Kristovo vzkříšení v neděli
nebo o velikonoční neděli.
(3) Neděle nikdy není nazvána „den
vzkříšení" Neděli
nikdy Nový zákon
nenazývá "den vzkříšení." Označuje ji jako "první den v týdnu" a odkazy na neděli jako den
vzkříšení se objevují nejdříve v počátku čtvrtého století, konkrétně ve spisech Eusebia z Cesareje.
Od té doby se neděle spojovala se
vzkříšením a následně na ní bylo odkazováno jako "den vzkříšení." Ale
tento vývoj nastal několik století po začátku křesťanství.
(4) Nedělní vzkříšení předpokládá
práci, ne odpočinek a uctívání
Nedělní vzkříšení předpokládá práci
spíše, než odpočinek a uctívání, protože neoznačuje dokončení Kristovy pozemské služby, která
skončila v pátek odpoledne, když Spasitel zvolal: "dokonáno
jest" (J 19,30), a pak spočinul v hrobě podle
přikázání. Místo toho, vzkříšení ohlašuje začátek Kristovy nové přímluvní služby (Sk 1,8; 2,33), která stejně jako první den
stvoření, předpokládá práci spíš než odpočinek.
(5) Večeře Páně nebyla slavena v
neděli jako uctění jeho vzkříšení. Ve své disertaci o neděli: The History of the Day of Rest
and Worship in the Earliest Centuries of the Christian Church (Minulost dne
odpočinku a uctívání
v ranných stoletích křesťanské církve) Willy Rordorf argumentuje tím, že neděle se stala dnem Páně, protože to
byl den ve kterém byla slavena večeře Páně. Tento pohled, přijímaný mnohými,
však postrádá biblickou a historickou oporu.
Historicky víme, že
křesťané nemohli pravidelně oslavovat večeři Páně o nedělních večerech, protože
taková shromáždění byla zakázána tzv. římským právem hetariae - právem, které
zakazovalo všechny druhy společenského jídla o večerech. Římská vláda se
obávala, že taková večerní shromáždění by se mohla stát příležitostí k politickému spiknutí.
Aby se
křesťané vyhnuli římské policii, měnil se pravidelně čas a místo
večeře Páně. Nakonec přesunuli večeři Páně z večera na ráno. Toto také
vysvětluje, proč Pavel velmi přesně uvádí způsob slavení večeře Páně, ale naopak
se vyjadřuje nejasně pokud jde o otázku doby jejího konání. Všimněme si, že
čtyřikrát opakuje stejnou frázi: "když se shromažďujete" (1 Kor
11,18. 20. 33. 34). Fráze naznačuje nejasný čas. Nejpravděpodobněji proto, že
nebyl stanoven žádný den pro oslavu večeře Páně. Jestliže, jak někteří učenci obhajují, byla večeře Páně
slavena v neděli večer jako součást svěcení dne Páně, stěží by se Pavel nezmínil o
posvátnosti času, ve kterém to bylo. Toto by totiž jistě posílilo jeho apel na
ještě větší úctu během účasti na večeři Páně. Neexistence Pavlových zmínek o
neděli jako o době shromažďování nebo absence použití slova "Páně –
kyriake" v charakteristice dne jako "dne Páně," (jak
to dělal s odkazem na večeři Páně), ukazují, že apoštol nepřikládal žádný náboženský
význam neděli.
(6) Večeře Páně připomíná Kristovu
oběť, ne jeho vzkříšení. Mnoho křesťanů dnes pohlíží na večeři Páně jako na jádro nedělního uctívání Kristova vzkříšení. Ale v
apoštolské církvi večeře Páně nebyla slavena v neděli, jak jsme viděli, ale nebyla ani spojena se
vzkříšením. Je to například Pavel, který prohlašuje, že odevzdává to, co "
přijal od Pána" (1Kor 11,23) a výslovně říká, že
obřad připomínal ne Kristovo vzkříšení, ale jeho oběť a druhý příchod: "zvěstujete smrt Páně,
dokud on nepřijde" (1 Kor 11,26).
Podobně pesach (židovské
Velikonoce), oslavovaná dnes mnoho křesťany na velikonoční neděli, byla slavena během apoštolských časů ne v neděli jako připomínka vzkříšení,
ale podle biblického data 14. dne měsíce nisanu (tedy
v jakýkoliv den týdne, na který 14. nisan připadal – pozn. překl.), a to
primárně na paměť Kristova utrpení a smrti.
Tedy na rozdíl od toho, čemu dnes mnoho lidí věří, velikonoční neděle v apoštolské církvi nebyla známá. Ta byla zavedena a prosazována až církví
v Římě v druhém století, aby bylo tehdy ukázáno
oddělení se a rozdílnost od židovských Velikonoc - pesachu.
Výsledkem byl známý velikonoční
spor, který nakonec vedl římského biskupa Viktora k exkomunikaci
asijských křesťanů (kolem r. 191) pro odmítání přijetí velikonoční neděle. Tyto skutečnost
ukazují, že Kristovo vzkříšení první den v týdnu neovlivnilo apoštolskou církev k přijetí
týdenního slavení neděle a každoročního slavení velikonoční neděle, které by
připomínaly tuto událost.
(7) Vzkříšení není dominantní
argument pro zachovávání neděle v ranných křesťanských dokumenty. Nejrannější explicitní odkazy na
zachovávání neděle se nalézají ve spisech Barnabáše (kolem r.135) a Justina Martyra
(kolem r. 150). Oba pisatelé se zmiňují o vzkříšení, ale pouze
jako druhý ze dvou důvodů, důležitý, ale nikoliv převládající.
Barnabášovo první teologické zdůvodnění pro dodržování neděle je
eschatologické, jmenovitě
neděle jako "osmý den" reprezentuje "začátek nového světa." Názor na neděli jako "osmém dni," byl později opuštěn, protože
je nesmyslné mluvit o "osmém dni"
v sedmidenním týdnu. Justinův první důvod pro křesťanské shromažďování v Dies Solis - Den Slunce, je
začátek stvoření: "Neděle
je první den, ve kterém Bůh proměnil tmu a stvořil
svět." Tyto důvody byly nakonec později opuštěny ve prospěch vzkříšení, které se stalo primárním
důvodem pro zachovávání neděle.
Sedm výše uvedených důvodů
dostatečně zpochybňuje tvrzení, že Kristovo vzkříšení první den v týdnu
způsobilo opuštění soboty a přijetí neděle. Pravda je taková, že
zpočátku bylo vzkříšení slaveno existenciálně více než liturgicky, to jest
vítězným způsobem života spíš než zvláštním dnem uctívání.
Velmi podobného druhu jako je údajný
vliv vzkříšení je také populární názor, že cestu k opuštění soboty a přijetí neděle razila již jeruzalémská církev. Tomuto tématu jsem
věnoval bedlivou pozornost v 5. kapitole své disertace s názvem
"Jeruzalém a původ neděle"
Můj výzkum ukazuje, že tento populární názor spočívá
na třech hlavních chybných předpokladech.
(1) Neděle začala v Jeruzalémě,
protože tam byl vzkříšen Kristus
Zaprvé se
předpokládá, že Jeruzalém musí být místem vzniku svěcení neděle, protože to
je místo kde vstal Ježíš první den v týdnu z mrtvých. To znamená, že bezprostředně
po vzkříšení Krista, apoštolé "už doma neměli v den židovské soboty
bohoslužbu." a následně pokračovali zavedením nedělního uctívání
během osobité křesťanské liturgie jako připomenutí Kristova vzkříšení.
Jak jsme však už ukázali, tento
předpoklad postrádá biblickou a historickou oporu, protože v apoštolské církvi bylo
vzkříšení viděno jako existenciální skutečnost, zakoušená žitým vítězstvím v
moci vzkříšeného Spasitele, a ne liturgickou praxí, která se vázala na uctívání neděle. Již dříve
jsme si povšimli, že nikde v Novém zákoně se nepředepisuje nebo dokonce ani nenavrhuje vzpomínání na Ježíšovo " vzkříšení v neděli". Samotný název "den
vzkříšení" se neobjevuje v křesťanské literatuře dříve než ve čtvrtém století. Jestliže prvotní jeruzalémská církev
prosazovala a podporovala svěcení neděle, jelikož už necítili sounáležitost s
židovským svěcením soboty, očekávali
bychom, že se v takové církvi objeví
okamžité oddělení se od židovských náboženských tradic a bohoslužby. Ale opak je pravdou. Kniha
Skutků apoštolů, stejně jako několik dalších žido-křesťanských dokumentů jasně
odhalují, že etnické složení a teologická
orientace jeruzalémské
církve byly hluboce židovské. Lukášova charakteristika jeruzalémské církve říká,
že byli: "nadšenými zastánci Zákona" (Sk 21,20), což je jednoznačný
popis, který stěží počítá s opuštěním základního pravidla
Zákona, totiž dodržování soboty.
(2) Pavel se dozvěděl o zachovávání
neděle od židovských vůdců
Druhý chybný předpoklad je, že se
Pavel dozvěděl o zachovávání neděle od apoštolských vůdců jeruzalémské církve a naučil to
křesťany z pohanů. Argumentem
pro tento předpoklad je, že Pavel mohl stěží prosazovat opuštění soboty a přijetí neděle,
bez vyvolání silné opozice mezi židovskými bratry. Neexistence nějaké ozvěny diskusí na toto téma
v Novém zákoně je brána jako znamení, že Pavel přijal zachovávání neděle
jak ho to naučili židovští bratři a pak podporoval tuto praxi v církvích,
vzešlých z pohanů, které on založil .
Ve své knize o „dnu Páně", Paul
Jewett poznamenává například, že "jestliže Pavel prosazoval uctívání
neděle mezi křesťany z pohanů, je pravděpodobné, že židovská opozice by ho
obvinila za opovážlivost a rušení Zákona v otázce soboty, stejně jako se
to stalo v případě obřízky (Sk 21,21)." Neexistenci takovéto opozice vykládá Jewett jako znamení,
že Pavel přijal a podpořil zachovávání neděle od židovských bratří.
Tento předpoklad je správný
v tom, že Pavel nemohl prosazovat zachovávání neděle bez vyvolání opozice židovských
bratří, je ale nesprávné předpokládat, že když tato opozice nevznikla, že se
dodržování neděle Pavel jednoduše naučil právě od těchto bratří. Pravdou naopak je, že židovští křesťané, jak nyní
uvidíme, byli hluboce vázáni k zachování Zákona oběcně a soboty zvlášť. Nepřítomnost nějakého sporu
mezi Pavlem a židovskými bratry ukáže, že sobota se nikdy nestala záležitostí
apoštolské církve, protože byla věrně zachovávána všemi křesťany.
(3) Pouze apoštolská jeruzalémská
církev mohla změnit sobotu na neděli
Třetí chybný předpoklad je ten, že
jeruzalémská církev, která byla matkou všech křesťanských církví, měla jako
jediná dostatečnou autoritu a respekt přesvědčit všechny
ostatní křesťanské církve, rozeseté napříč římskou říší, ke změně dne jejich
týdenní bohoslužby a uctívání soboty místo neděle. Méně vlivné církve by nikdy
nedosáhli této změny. Podstatný problém tohoto předpokladu ale spočívá
v nedostatečném uvědomění si židovského
složení a teologické
orientace jeruzalémské církve. Ze všech křesťanských církví byla ta
jeruzalémská jediná, která byla složena téměř výhradně z
židovských křesťanů, kteří byli zanícení pro zachovávání Zákona obecně a soboty
zvlášť.
Oddanost Zákonu.
Oddanost jeruzalémské církve
Mojžíšovu Zákonu se odráženo v rozhodnutích první
jeruzalémské rady (koncilu), která se sešla kolem r. 49-50 (viz Sk 15).
Osvobození od obřízky je tam uděleno jen "bratrům, kteří byli dříve
pohany" (Sk 15,23). Žádný ústupek není udělán pro žido-křesťany, kteří musí i nadále pokračovat v obřízce svých dětí.
Dále, výjimka pro křesťany
z pohanů ohledně obřízky neznamenala jejich osvobození od
zachování Zákona obecně a ani soboty. Toto je jasně
signalizováno faktem, že se od nich očekávalo respektování čtyř Mojžíšových
příkazů Zákona, týkajících se těch, kdo bydleli mezi Izraelity - hostů. Tyto
zákony jsou uvedeny v Lv 17-18 a jsou citovány v rozhodnutí
jeruzalémské rady: "Zdržujte se všeho, co bylo obětováno modlám, také
krve, pak masa zvířat, která nebyla zbavena krve, a konečně smilstva. "
(Sk 15,29). Tato starost jeruzalémské rady o rituální znečištění a židovský
stravovací zákon odráží pokračující vazbu k Mojžíšovu zákonu. Tento závěr podporují i slova
samotného Jakuba, který je uvádí
křesťanům z pohanů: " Vždyť Mojžíš má odedávna po městech své
kazatele, kteří čtou jeho Zákon v synagógách každou sobotu." (Sk 15,21). Všichni vykladači uznávají,
že Jakub ve svém návrhu a jeho odůvodnění
vyjadřuje vázanost
na Mojžíšův zákon, který byl běžně čten každou sobotu v synagoze.
Pavlova poslední návštěva.
Další vhled nám poskytne Pavlova
poslední návštěva v Jeruzalémě. Apoštolovi bylo Jakubem a staršími
řečeno, že tisíce obrácených Židů jsou "nadšenými zastánci
Zákona." (Sk 21,20). Stejní vůdcové pak také apelovali na Pavla, aby lidem
také on ukázal, že "žije a zachovává Zákon" (Sk 21,24), a to účastí
na očistném obřadu v chrámu. Ve světle této hluboké věrnosti k zachovávání
Zákona je stěží možné, že by jeruzalémská církev měla zrušit jedno ze svých hlavních pravidel – zachovávání soboty – a místo
toho prosazovat uctívání neděle.
Předcházející důkazy
vedly některé učence k dohadům o tom, že zachovávání neděle začalo v Palestině v trochu pozdější době, jmenovitě po římském zničení chrámu v roce 70.
Předpokládají, že odchod křesťanů z Jeruzaléma do Pelly stejně jako psychologický
dopad zničení chrámu přiměl palestinské křesťany k odklonu od židovských předpisů, jako je např.
svěcení soboty. Tento
předpoklad je však zpochybněn svědectvími Eusebia a Epiphania, kteří nás informují o tom, že se jeruzalémská církev po r.
70 až do Hadrianova obležení Jeruzaléma v r. 135 skládala a byla spravována židovskými
konvertity, které charakterizují jako "horlivě se držící doslovného
zachování Zákona."
Spojitost se zachováním soboty mezi
palestinskými křesťany, známými jako nazarénští, je
prokázána svědectvím palestinského historika čtvrtého století, Epiphania. On nám říká, že nazarenští, kteří byli " přímými potomky původního jeruzalémského společenství", naléhali a
pokračovali v zachovávání sedmého dne – soboty,
dodržovaného až do jeho doby, tj. kolem r. 350.
Živě si pamatuji na radost, kterou
jsem měl, když jsem našel toto Epiphaniovo svědectví. Dychtivě jsem ukázal tento dokument svému vedoucímu disertace, jezuitovi prof.
Vincenzo Monachinovi, který jej pozorně přečetl a pak zvolal: "toto je smrtelná rána
teorii, která činí Jeruzalém místem vzniku zachovávání neděle." Můj profesor okamžitě rozuměl tomu, že jestliže přímí potomci jeruzalémské církve pokračovali v zachování soboty přinejmenším do
čtvrtého století, pak jeruzalémská církev mohla stěží
prosazovat opuštění soboty a přijetí neděle během
apoštolského období. Ze všech tehdy existujících křesťanských církví byla
jeruzalémská církev etnicky a teologicky nejbližší a nejloajálnější k židovské náboženské tradici, a tak je nejméně pravděpodobné, že by právě
ona změnila sobotu.
Když jsem uspokojivě dokázal svému profesorovi,
že jeruzalémská církev může být vyloučena jako místo vzniku
zachovávání neděle, pokračoval jsem v hledání nejvíce pravděpodobné církve, která mohla prosadit takovou změnu. Během mého
výzkumu jsem objevil narůstající množství důkazů, ukazujících k římské
církvi. Tam jsem nalezl společenské, náboženské a politické podmínky, pro
které by bylo pro římského biskupa výhodné podporovat upuštění od dodržování
soboty a místo toho přijetí uctívání neděle.
(1) Převaha konvertitů z pohanů.
V první řadě, římská církev byla složena převážně
z křesťanů, kteří konvertovali z pohanů. Pavel ve svém listu římské církvi výslovně píše: "vám z
pohanských národů říkám...," (Ř 11,13). To znamená, že zatímco
jeruzalémská církev byla tvořena téměř výlučně z křesťanů ze Židů a byla hluboce oddána židovským náboženským
tradicím jako je dodržování soboty, římská církev sestávala většinou z křesťanů
z pohanů, tedy z těch, kdo byli ovlivňováni pohanskou praxí jako je uctívání slunce s jeho
Dnem Slunce.
(2) Brzská odlišnost od Židů.
Za druhé jsem našel, že převládající členství křesťanů z pohanů zřejmě přispělo k brzskému
odlišení se římských křesťanů od Židů v Římě. Toto se projevuje ve
faktu, že v r. 64 Nero obvinil křesťany ze zapálení Říma,
ačkoli židovská římská čtvrť Trastevere nebyla ohněm dotčena. Tento fakt
ukazuje, že v r. 64 byli křesťané v Římě už římskými autoritami vnímáni nikoliv jako židovská sekta, ale odlišné náboženské hnutí. Nejvíce pravděpodobným důvodem je to, že křesťané v
Římě se v té době už delší dobu neúčastnili bohoslužeb v synagoze. Tak tomu ale
nebylo v Palestině, kde se křesťané účastnili bohoslužeb v synagogách až
do konce první století. To je doloženo tím, že aby křesťany vyhnaly ze
synagogy, zavedly rabínské autority kolem r. 90 kletbu na křesťany, která měla být přednášena během synagogální bohoslužby.
(3) Předem daná autorita římské
církve.
Třetí
důležitý bod, který též musíme uvážit, je " předem daná
autorita" (potentior principalitas) římského biskupa po zničení
Jeruzaléma v r. 70. Jelikož byl Řím hlavním městem říše, převzal biskup
hlavního města celkové vedení křesťanských společenství. Jeho vedení je
uznáváno například Ignáciem, Polykarpem či Ireneem, kteří všichni žili ve
druhém století. Hmatatelnými důkazy vedoucího postavení římského biskupa jsou jeho
zásahy proti sektářské činnosti tehdejších heretiků jako byl Markion a
Montanus. Ještě důležitější pro naše studium, je role římského biskupa
v otázce prosazování a podporování změny od sobotního hodování
k sobotnímu půstu jakou je změna od pesachu (židovských Velikonoc) k
velikonoční neděli. K této otázce se ještě brzy vrátíme. V této
chvíli stačí poznamenat, že vedoucí role římského biskupa se objevila po roce
70 po zničení Jeruzaléma. On byl tehdy jediný, kdo měl dostatečnou pravomoc
k vydávání příkazů a tak k ovlivnění většiny křesťanů k přijetí
nového náboženského uctívání,
takového jakým je týdenní neděle a každoroční velikonoční neděle.
(4) Represivní anti-židovské zásahy.
K uvědomění si, proč by římský
biskup měl prosazovat opuštění soboty a přijetí neděle, je
důležitý čtvrtý faktor, a to daňová, vojenská, politická a náboženská represivní opatření, uložená Římany Židům, která začala první židovskou vzpourou proti Římu
v r. 66 a kulminovala s druhou židovskou vzpourou v r. 135. Tato opatření,
kterými chtěla římská správa potrestat Židy za násilné vzpoury v
různých místech říše, byla obzvláště pociťována ve městě
Římě, který měl silnou židovskou populaci.
Ø Finančně: byli Židé vystaveni
diskriminační dani (fiscus judaicus) která
byla zavedena
Vespasianen a zvýšena nejprve Domitianem (r. 81-96) a pozdněji Hadrianem. To znamenalo, že Židé
museli platit trestnou daň jednoduše za to, že žili.
Ø
Vojensky:
Vespasian a Titus potlačili první židovské povstání (r. 66-70) a Hadrian druhé (r. 132-135).
Ø Nábožensky: Vespasian (69 -79) zrušil Sanhedrin a úřad velekněze.
Tato represivní opatření proti Židům
byla citelně pociťována v Římě, který měl velkou židovskou obec. Dokonce
zvyšující se nepřátelství římského lidu proti Židům donutilo císaře Tita,
ačkoli "neochotně" (invitus), požádat Bereniku, která byla židovkou a sestrou Heroda
Mladšího, kterou si chtěl vzít, aby opustila Řím.
(5) Proti-židovská propaganda.
Pátým podstatným faktorem je
proti-židovská propaganda římských autorů, kteří
začali rasově a kulturně hanobit Židy, posmívat se
obzvláště dodržování soboty a obřízce, jako příkladům židovských pověr. Tito
autoři se obzvláště vysmívali dodržování sobotního odpočinku jako příkladu židovské lenivosti. Opovržlivé proti-židovské literární poznámky
nalezneme ve spisech Seneky (z. r. 65), Persia (r. 34-62),
Petronia (asi. r. 66), Quintilliana (asi 35-100), Martiala
(asi 40-104), Plutarcha (asi 46-119), Juvenala (r. 125) a Tacita (asi.
55-120); všichni z nich žili v Římě.
(6) Hadrianova legislativa.
Šestý a
nejvíce rozhodující faktor, který ovlivnil změnu dne uctívání ze
soboty na neděli, je proti-židovská a proti-sobotní legislativa vydaná císařem
Hadrianem v r. 135. Hadrian šel tak daleko, že zakázal praxi
židovského náboženství obecně a dodržování soboty zvlášť v r. 135. Tato
represivní proti-židovská legislativa byla vydána Hadrianem tři roky po
krvavém boji při potlačování židovského povstání (v letech 132-135) [tzv. Bar
Kochbovo povstání – pozn. překl.]. Hadriánovy římské legie přinesly mnoho
obětí. Když se císař konečně zmocnil Jeruzaléma, rozhodl se zabývat židovským
problémem a radikálně jej řešit. Zabil tisíce Židů a tisíc jich
vzal jak otroky do Říma. Udělal z Jeruzaléma římskou kolonii a nazval ji Aelia
Capitolina. Navždy zakázal Židům a židovským křesťanům vstoupit to tohoto města.
Ještě důležitější pro naše zkoumání je, že Hadrian obecně zakázal praxi
židovského náboženství a zvlášť dodržování soboty po celé říši.
Není tedy překvapující, že Židé pohlížejí na Hadriana a Hitlera jako na dva
největší zločince ve své historii. Tito dva muži
jsou neblaze proslulí tím, že chtěli vymýtit židovské náboženství a
národ. Hadrian se pokusil zničit judaismus jako náboženství a Hitler se pokusil
zlikvidovat Židy jako lidi.
Když jsem se dozvěděl o Hadrianově
proti-židovské a proti-sobotní legislativě, položil jsem si otázku: Jak
reagovali křesťané, obzvláště ti žijící v Římě pod bezprostřední pozorností císaře, na takovou legislativu? Rozhodli se zůstat věrni svému zachovávání soboty, dokonce jestliže by to i znamenalo být
potrestáni jako Židé, nebo opustili dodržování soboty, aby ukázali římským
autoritám své oddělení se a rozdílnost od Židů? Odpověď je
jednoduchá. Mnoho křesťanů mění čas a způsob zachování dvou institucí
které je spojovali s judaismem, jmenovitě
soboty a peschu
(židovské Velikonoce). Brzy uvidíme, že sobota byla změněna na neděli a pesach na velikonoční
neděli z důvodu vyhnutí se dokonce i jen podoby s judaismem.
(7)
Křesťanská teologie pohrdající Židy.
Abychom
pochopili, co dále přispělo k těmto historickým změnám, je potřeba se
zmínit o sedmém důležitém faktoru, a to vývoji křesťanské
teologie pohrdající Židy. Stalo se toto: Když bylo židovské náboženství a
sobota zakázány římskou vládou a hanobeny římskými spisovateli, začala se
objevovat křesťanská protižidovská literatura Adversus
Judaeos ("Proti všem Židům"). Jako pokračování a návaznost na pozice
římských spisovatelů, vyvinuli křesťanští autoři "křesťanskou"
teologii, odlišnou od Židů a proti nim. Charakteristické židovské zvyky jako
obřízka a dodržování soboty byly prohlášeny za známky židovské zkaženosti.
Zavržení dodržování soboty jako
znaku židovského zla, přispělo k opuštění soboty a přijetí
zachovávání neděle, aby objasnilo římským autoritám křesťanské oddělení se od
judaismu a identifikaci s římským pohanstvím. Tato
historická změna od zachovávání soboty k zachovávání neděle byla prosazena římskou církví – převážně nežidovskou církví, která, jak již
bylo dříve uvedeno, převzala vedení křesťanských sborů po r. 70 po zničení Jeruzaléma. Abychom objasnili, jak římská církev vedla křesťany
k opuštění zachovávání soboty a povzbuzovala je v uctívání neděle místo toho,
musíme se krátce zmínit o teologických,
společenských a liturgických opatřeních v církvi v městě Římě.
Teologická opatření, učiněná církví
v Římě
Sobota byla zredukována od památníku
stvoření ustanoveného Bohem pro lidstvo, k Mojžíšově instituci, dané výhradně
Židům jako známka jejich zkaženosti. Například Justin
Martyr, vůdce církve v Římě, který psal
v polovině druhého
století, ve svém dialogu s Tryfonem argumentuje, že zachování soboty bylo dočasné Mojžíšovo nařízení, které Bůh uložil výhradně Židům jako "znak jejich trestu, který si zasloužili za
svojí nevěru." Je těžko pochopitelné, jak
představitelé církve jako Justin, který se stal mučedníkem pro křesťanskou víru, mohli odmítnout biblický význam soboty
jako známky smluvního závazku k Bohu (Ex 31,16, 17; Ez 20,12. 20) a zredukovat jí místo toho na znak židovské zkaženosti. A co
je ještě hůře pochopitelné je, že tehdejší teologové nijak neodmítli takovou
absurdní a nesmyslnou teologii, opovrhující Židy — teologii, která tak
nestydatě a chybně vysvětlovala biblickou sobotu, aby biblicky uznala politický a společenský útisk Židů.
Je to
smutná lekce z historie, ukazující touhu být politicky korektní tím, že se
podpoří populární ale nemorální politika, jako je např.
vyhlazení Židů, muslimů a kacířů, nebo provozování otroctví, a což bylo
důvodem, proč se někteří představitelé církve a vykladači Bible stali biblicky
nesprávní. Vymysleli nebiblickou teologii, která by hájila populární nemorální
praxi. Je nemožné odhadnout škodu, kterou tyto teologie „osobního
prospěchu" způsobily celému křesťanství.
Například, opomenutí církevních
vůdců a učenců omluvit se za teologii, opovrhující Židy, přispělo, kromě jiného, ke vzniku populární
prominentní teologie. Tato teologie, která je obsažena v mnoha
evangelických církvích dnes, učí kromě jiného, že Bůh vytrhne svou církev tajně
a najednou pryč, dříve než vylije svůj hněv na Židy během posledních sedmi let soužení. Popularita takových knih a filmů je hmatatelným důkazem,
jak všudypřítomné je toto falešné učení dnes.
Společensky
Záporné přehodnocení soboty jako
znaku židovské špatnosti, vedlo římskou církev ke
změně zachovávání soboty jako dne hodování a radosti na den půstu a
smutku. Sobotní půst nezlepšil duchovní prožívání soboty. Naopak, jak se
důrazně praví v papežském dekretu papeže Silvestra (314-335),
sobotní půst byl navržen, aby ukázal "opovržení
Židy" (exsecratione Judaeorum) za jejich sobotní "hodování" (ciborum destructione).
Smutek a hlad vyplývající z půstu, umožnil křesťanům vyhnout se tomu, aby
"vypadali, že zachovávají sobotu s Židy" a povzbudil je, aby se
dychtivěji a radostně pustili do zachovávání neděle. Týdenní sobotní půst se dále
rozvinul jako rozšíření nebo protějšek každoročního sobotního velikonočního
půstu. To byl den, kdy se všichni křesťané, kteří přijali římskou velikonoční neděli, postili. Každoroční sobotní velikonoční půst,
stejně jako týdenní sobotní půst, nebyly
navrženy výhradně jen k vyjádření smutku za Kristovu smrt, ale také k vyjádření opovržení Židy, kteří byli považováni za pachatele
této smrti. Například
dokument z třetího století, známý jako Didascalia Apostolorum (Učení apoštolů –
kolem r. 250), nařizuje křesťanům půst na velikonoční pátek a sobotu "kvůli neposlušnosti našich bratrů [tj., Židů]... protože tito lidé zabili ukřižováním našeho Spasitele."
Mnoho učenců souhlasí s tím, že
římská církev byla zodpovědná za odmítnutí
biblického datování
pesachu (14. dne měsíce nisan), a podpořila místo toho velikonoční neděli.
Změna od pesachu k velikonocím neděli byla zavedena církví Říma v druhé
polovině druhého století, aby se vyhnula, jako říká prof. Lightfoot,
"dokonce i jen zdání judaismu." Proti-židovská
motivace pro odmítnutí biblického datování pesachu je jasně vyjádřena v dopise
Konstantina křesťanským biskupům na koncilu v Nikaji (r. 325). V tomto dopise císař nutí všechny křesťany následovat příkladu římské
církve v přijetí velikonoční neděle, protože jak napsal: " nemáme
mít cokoliv společného s Židy, pro našeho zachránce, který nám
ukázal jinou cestu... v jednomyslném přijetí tohoto způsobu [tj. velikonoční neděle] toužíme po tom,
nejdražší bratři, oddělit se od ohavné společnosti Židů." Tento dopis
nikajskému koncilu ukazuje vyvrcholení sporu, jenž byl zahájen o dvě
století dříve, a který se koncentroval v Římě.
Stejné proti-židovské motivy, které
způsobily změnu od pesachu k velikonoční neděli, vedli současně také k náhradě
dodržování soboty uctíváním neděle. Tento závěr je podepřen nejen faktem, že
židovská sobota měla stejný podíl na proti-židovském zavržení jako židovský pesach, ale
také blízkou spojitostí mezi zachováváním každoročního velikonočního
sobotního půstu, který byl následován radostnou velikonoční
nedělí a zachováváním jeho týdeního protipólu, sobotního půstu, který
byl následován radostnou nedělí. Základní jednota
mezi tímto každoročním a týdenním
zachovávání je výslovně potvrzena církevními otci a také ukazuje na společný původ v římské církvi ve stejné době a kvůli
obdobným příčinám.
Také by mělo být poznamenáno, že
papežův pokus zničit sváteční lesk soboty tím, že udělá z tohoto dne dobu přísného půstu,
nebyl příznivě přijímán všemi církvemi. Východní církve například, se bránili
přijetí sobotního půstu, stejně jako velikonoční neděle. Ve skutečnosti jejich odpor vůči těmto
praktikám nakonec přispěl
k historickému rozdělení v roce 1054 na církev římskokatolickou a pravoslavnou.
Liturgicky
Římská církev nařídila, že žádná
náboženská shromáždění a eucharistické oslavy neměly být
uskutečňovány v sobotu. Například papež Innocent I. (402-417) prohlásil, že
"jak praví církevní tradice, v těchto dvou dnech [pátek a sobota] by v žádném případě neměly být slaveny
svátosti." Dva soudobí církevní historici, Sokrates
a Sozomen, potvrzují Innocentovo prohlášení. Pro příklad,
Sozomen (asi. 440) nám říká, že zatímco "lidé v Konstantinopoli a téměř všude, se shromažďují společně v sobotu a také v prvním
dnu týdne, není nikdy takový zvyk viděn v Římě a v Alexandrii."
Shrňme: historické důkazy, uvedené výše ukazují, že římská církev
použila teologická, společenská a liturgická opatření k opuštění soboty a
jejího náboženského významu a prosadila místo toho zachovávání neděle.
Předcházející diskuze se zaměřila na
souhru faktorů společenských, politických a
náboženských, které
přispěly k opuštění soboty. Otázka, která však stále zůstává nezodpovězená
je, proč byla k vyjádření
odlišnosti od Židů zvolena právě neděle. Proč křesťané nepřijali nějaký jiný
den v týdnu, jako např. pátek, připomínající Kristovu oběť a naše
vykoupení?
Uctívání slunce a neděle.
Odpověď na tyto otázky je nalezena obzvláště ve vlivu kultu uctívání slunce s jeho Dnem Slunce, který se
stal "dominantní v Římě i v jiných částech říše od
první poloviny druhého století." Neporazitelný bůh-slunce se
stal hlavním bohem římského Pantheonu a byl uctíván zvláště na Dies
Solis, to jest "Den Slunce," známý v našem kalendáři
jako "neděle." K porozumění tomu, jak se Den Slunce stal prvním a
nejdůležitějším dnem římského týdne, je důležité poznamenat, že Římané přijali sedmidenní týden od Židů, a to
těsně před začátkem křesťanství. Nicméně, spíše než číslovat dny jako Židé,
rozhodli se Římané pojmenovat dny v týdnu po sedmi planetách, které uctívali
jak bohy. Co
je nicméně překvapující je skutečnost, že nejprve Římané učinili Dies
Saturni (den Saturnům - sobotu) prvním dnem v týdnu, následovaným Dies
Solis (Dnem Slunce), který byl v týdnu druhým dnem.
Důvodem je, že během prvního století byl bůh Saturn chápán jako důležitější než bůh
slunce. Následně pak byl Den Saturnům učiněn prvním a nejdůležitější dnem
týdne. Situace se změnila začátkem druhého století, když se
bůh slunce stal nejdůležitějším římským bohem. Popularita
boha slunce způsobila povýšení Dne Slunce
(neděle) z pozice
druhého dne v týdnu na den první a nejdůležitější. Toto vyžadovalo posunutí
ostatních dnů v týdnu o jeden den a Den Saturnův se proto stal pro
Římany sedmým dnem v týdnu, stejně jako tomu bylo u Židů a křesťanů.
Když jsem se dozvěděl o povýšení Dne
Slunce z pozice druhého dne v týdnu v prvním století, k prvnímu dni týdne ve
století druhém, položil jsem si otázku: Je možné, že tento vývoj ovlivnil
křesťany s pohanskou minulostí přijmout a přizpůsobit Den Slunce
pro jejich křesťanské uctívání, aby ukázali své oddělení od
Židů a identifikovali se tak s Římany v době, kdy podle římského práva bylo dodržování soboty zakázáno?
Nepřímé důkazy
V průběhu mého výzkumu jsem
našel hojně nepřímých i přímých důkazů,
podporujících tuto hypotézu. Nelezl jsem lidi, kteří uctívali boha slunce ve
svých pohanských dnech a přinášející spolu s nimi do církve tyto různé
pohanské praktiky. Existence problému je dokládána častými pokáráními,
vyřčenými představiteli
církve těm křesťanům, kteří ctili boha slunce, obzvláště v Den Slunce.
Vliv uctívání slunce může být
spatřen v ranném křesťanském umění a literatuře, kde symboly
boha Slunce jsou často používány tak, že reprezentují Krista. Ve skutečnosti, nejrannější ilustrace, představující Krista (datovaná asi do r. 240),
která byla objevena
pod částí
baziliky sv. Petra, odkryté během let 1953-57, je mozaika, zobrazující Krista
jako boha slunce jedoucího na čtyřspřeží slunečního vozu. Východ (slunce) se
také stal směrem, pro orientaci během modlitby či pro stavby křesťanských
kostelů. Dies natalis solis Invicti, tedy narozeniny neporazitelného
slunce, které Římané oslavovali 25. prosince, byly přijaty křesťany jako čas slavení Kristova narození.
Přímý důkaz
Přímější důkaz vlivu uctívání Slunce
v křesťanském přijetí neděle, je poskytnut v
symbolice slunce ospravedlňující skutečné zachování neděle. Motivy
světla a slunce jsou často používány církevními otci k rozvinutí
teologického ospravedlnění pro uctívání neděle. Například Jeroným vysvětluje:
"jestliže to je pohany nazýváno dnem slunce, my ještě ochotněji musíme to
takto nazývat protože v tento den přišlo světlo světa a v tento den slunce
spravedlnosti povstalo."
Závěr
Závěr mého výzkumu, týkajícího se
změny soboty na neděli a probíhajícího během pěti let v pontifikálních
knihovnách a archivech v Římě, jsem jednoznačně zjistil, že změna nastala
nikoliv z Kristovy autority či autority apoštolů, ale jako výsledek souhry společenských, politických, pohanských a náboženských faktorů.
Zjistil jsem, že to byly proti-judaistické důvody, které vedly mnoho křesťanů k opouštění zachování soboty, aby se odlišili od Židů
v době, kdy judaismus obecně a dodržování soboty zvláště, byly v Římské
říši zakázány.
Uctívání slunce ovlivňovalo přijetí zachovávání neděle a usnadnilo křesťanskou identifikaci
a integraci se zvyky a cykly v Římské říši.
Jednoduše řečeno, sobota byla změněna na neděli, protože to bylo
výhodnější, tedy pro potřebu vyhnout se proti-židovské a proti-sobotní římské
legislativě. Můžeme se však ptát: Je
výhodnost legitimní motiv ke
změně Božího přikázání? Říkal snad Ježíš: "Jestliže se stane obtížné
zachovávat jedno z mých přikázání, netrpte kvůli tomu! Změňte jej!" ?
Jednoznačná odpověď je ne! Žádné takové učení se v Bibli nenalézá. Přesto, časem znovu a znovu v minulosti
křesťanství docházelo k tomu, že někteří představitelé církve a náboženské organizace
si vybraly výhodnost a kompromis, raději než závazek a věrnost biblickému učení.
Změna soboty na neděle nebyla prostě
jen změna jména nebo čísla, ale změna autority, smyslu a
prožitku. Byla to změna od Svatého dne, Bohem ustaveného a umožňujícího nám zažít volněji a úplněji vědomí duchovního přítomnosti a míru v našem životě, na den volna, usilující o
osobní potěšení, výhodnost a zisk. Tato historická změna velmi
ovlivnila kvalitu života nespočetných křesťanů, kteří během staletí byli
připraveni o fyzickou, duševní, a duchovní obnovu, spojenou s
prožíváním soboty. Tato změna také přispěla k velkému
poklesu docházky do kostelů, která nyní ohrožuje přežití hlavních církví v mnoha západních zemích.
Znovuzískání
soboty je obzvláště potřebné dnes, kdy naše duše, rozedrané a
prázdné, plné napětí, jež přináší naše kultura, křičí po uvolnění a proměně,
která nás očekává ve svatý Boží den, sobotu. Znovuobjevení
soboty v tomto kosmickém věku, poskytuje východisko pro všeobjímající víru, víru,
která zahrnuje a spojuje stvoření, vykoupení a konečné obnovení; zahrnuje
minulost, současnost a budoucnost; člověka, přírodu a Boha;
tento svět i svět budoucí. To je víra, která rozpoznává Boží vládu nad celým
stvořením i lidským životem prostřednictvím Jeho požehnání v sedmém dni;
víra, která naplní opravdový úděl věřícího nyní i ve věčnosti; víra, která
dovolí Spasiteli obohatit naše životy větší mírou Jeho přítomnosti, míru, a odpočinku.
From
Sabbath To Sunday: How Did It Come About?
Endtime
Issues No. 64
1. března
2001
Samuele
Bacchiocchi, Ph. D.
Emeritní
profesor teologie a církevních dějin na Andrews
Univerzity, USA
4990
Appian Way, Berrien Springs, MI 49103
E-mail:
sbacchiocchi@biblicalperspectives.com
http://www.biblicalperspectives.com
Překlad:
Marta Marková, 2005
Kdo je dr. Samuele BACCHIOCCHI?
Dr. Samuele Bacchiocchi je
italsko-americký vědec, který studoval a žil v několika zemích (např. v Itálii,
Anglii, Etiopii, USA). Narodil se a vyrostl v Římě, kousek od zdí Vatikánu.
Absolvoval teologii na Newbold College v Anglii a postgraduální studia na
Andrews University v USA. Je
prvním nekatolíkem po 450 letech, který vystudoval prestižní katolickou
Pontifical Gregorian University v Římě, kde se 5 let věnoval práci na svém
doktorátu z církevních dějin, týkajícím se změně soboty na neděli - From
Sabbath To Sunday. Získal od papeže Pavla VI. zlatou
medaili v oblasti akademického vzdělávání summa cum laude. Poté, co
dokončil svůj doktorát v r. 1974, byl pozván do USA na adventistickou
Andrews University, kde učil 26 let jako profesor teologie a církevních dějin
až do svého odchodu do důchodu v roce 2000. V současnosti cestuje po
univerzitách a teologických seminářích v mnoha zemích světa, kde přednáší
teologii a církevní dějiny. Kromě mnoha článků a příspěvků do časopisů napsal
15 knih, které byly příznivě ohodnoceny i vědci jiných křesťanských církví. Ve
svých knihách a přednáškách se snaží pomoci křesťanům pochopit a více prožít
biblické pravdy a poselství této knihy.