První vatikánský koncil (1869-1870)

 

 

Po období francouské revoluce, která zničila spojecí církve s absolutistickou mocí a po Syllabu Pia IX., jenž zavrhoval jako bludné výroky i racionalismus, svobodz vyznání a další věci, týkající se církve a svobody a který potíral moderní kulturu, bylo cítit potřebu po koncilu, jenž by se vyjádřil k údajému bludu reformátorů: popření hierarchické církve a jeji neomylné učitelké autority. Proto se papež Pius IX. (1486-1878) nejprve dotázal kardinálů a některých biskupů a pak svolal koncil na prosinec 1869.

 

Pozvaní:

Pozval i východní nesjednocené církve, které odmítli. Nepozval biskupy anglikánské církve ani jansenisty. Zato protestanty a nekatolíky vyzval k návratu do lůna katolické církve => velký nesouhlas a odmítnutí na nekatol. straně. Aby získal papež na koncilu většinu, vysvětil narychlo další biskupy a pozval je na koncil.

 

Příprava:

Před samotným zahájením proběhly pečlivé přípravy, aby nedocházelo pak k průtahům jako v dobách koncilu v Tridentu. Bylo stanoveno 5 komisí, které se zabývaly přípravami podle své oblasti působení (zahájili činnost v r. 1868). Hlavním úspěchem těchto příprav bylo vytvoření jednacího řádu. Na přípravách se podá¨íleli i kromě odborníků z Říma i katoličtí odborníci z jiných zemí.

 

Veřejnost před koncilem:

Připravovaný koncil byl pociťován jako důležitý politický akt a očekávaná otázka papežské neomylnosti byla problematická již nyní.

Na rozdíl od Tridentu nebyli obesláni světští vládcové k účsati (jednak už pominuly doby spojení církve a státu a jednak aby se nevměšovali do církevních záležitostí).

V Evropě vycházeli různé protipapežsky zaměřené články i články, hájící papežskou neomylnost, před jejíž definicí varovali i mnozí biskupová (neomylnost církve ano, ale papeže? -> má velké historické i teologické těžkosti, zbuduje překážku proti východním církvím a protestantům a povede ke konfliktům se státem).

 

Koncil začal jednat 8.12.1869 v chrámu sv. Petra ve Vatikánu. Bylo přítomno 642 prelátů z 5 světadílů (Dr. Kaňák uvádí ve své práci počet 1044 pozvaných, z čehož 747 biskupů oprávněných hlasovat).

 

První dekret o víře:

Hned na počátku vyvstala ostrá kritika za předložený návh (tzv. schema), který by se hodil do doby Tridentu, ale ne do 19. století. Proto byl zásadně přepracován a přijat až v dubnu 1870. Strhla se i kritika za to, že mnohé bludy jsou připisovány protestantům neprávěm a na potlačování svědomí při hlasování.

Dekret má 4 kapitoly: O jsoucnosti a poznání osobního Boha, 2. O nutnosti božského zjevení, 3. O podstatě víry, 4 . O poměru víry a vědění.

 

Primát papeže a jeho neomylnost:

 

Otázka neomylnosti papeže se stala aktuální. Koncil byl rozdělen na 2 části: Stoupence neomylnosti a odpůrce (těch bylo o něco méně). Vlády evropských zemí byly znepokojeny tím, že se o neomylnosti bude jednat a některé /Rakousko) žádali stažení tohoto tématu.

 

Rozprava začala 13. května 1870. I když se jednalo o dokument o 10. kapitolách a až 11. částí byl dodatek o neomylnosti, středem jednání byla právě neomylnost. Mluvilo 39 řečníků pro definici, 26 proti a dalších 40 bylo ještě na seznamu, když ale byla debata ukončena (neboť 150 biskupů podalo návr na ukončení debaty).

 

Nedošlo však ještě ke speciální debatě o každé kapitole dokumentu zvlášť. K ní bylo přihlášeno 120 řečníků. V generálích kongregacích mluvilo 35 řečníků pro a 22 proti neomylnosti. Ti, kteří byli proti nebyli však často proti zcela, ale vázali neomylnost papeže na radu a svědectví celé církve.

Celkem bylo proti neomylnosti asi 140 biskupů včetně našeho kardinála Schwarzenberga a budějovického biskupa Jirsíka. Rozhodných odpůrců zůstalo 94. Naopak všichni narychlo najmenovaní nesídelní biskupové byli pro.

 

Když byl dotázán papež Pius IX. na svůj osobní názor, odpověděl, že v neomylnost papežskou věří, a když mu odporovali tím, že tradice církevní je proti neomylnosti, prohlásil suberenně: „Tradice jsem já papež“.

 

Než došlo k definici neomylnosti, došlo ještě k definici papežského primátu:

 

„Obnovujeme tedy rozhodnutí všeobecného florentského koncilu, podle něhož všichni Kristovi věřící musí věřit, že Svatá apoštolská stolice a římský papež zaujímají přednostní postavení nad celým okrskem zemským a že právě římský papež, nástupce svatého knížete apoštolů Petra, pravý náměstek Kristův a jako hlava celé církve je také otcem a učitelem všech křesťanů a že na něho ve sv. Petru byla naším Pánem Ježíšem Kristem přenesena plná moc, celou církev pást, řídit a spravovat, jak je to také obsaženo v aktech všeobecných koncilů a ve svatých kánonech.“

 

Dále definice pokračuje:

 

„Ale neplatí zde ani zdaleka, že tato moc nejvyššího velekněze činí újmu řádné a bezprostřední moci biskupské jirisdikce, podle níž biskupové, kteří Duchem svatým ustanoveni nastoupili na místo apoštolů, jako skuteční pastýři jim přikázaná stáda, každý svoje, pasou a řídí; biskupská moc je spíše nejvyšším a všeobecným pastýřem chráněna, upevňována a hájena…“

 

Je to vlastně definice všeobecného <summárního> episkopátu papeže nad všemi diecézemi. Z historického hlediska je tato definice důležitější než definice neomylnosti.

 

Definice neomylnosti papeže:

 

V červenci 1870 se předběžně hlasovalo o definici neomylnosti. Hlasování bylo:

451 hlasovalo pro (platet), 88 hlasovalo ne (non placet) a 62 hlasovalo s podmíněným ano (placet iuxta modum). Pozměňovací návrhy třetí skupiny způsobili nutnost další porady. Konečný text z 16.7.1870 byl přijat 552 přítomných prelátů (Kaňák uvádí 533):

 

„Že římský papež, když mluví ze své učitelské stolice (ex cathedra) tj., když koná svůj úřad jako pastýř a učitel všech křesťanů a mocí své nejvyšší apoštolské úřední moci s konečnou platností rozhodije, že se má držet nějaká nauka o víře nebo mravech od celé církve, těší se na zíkladě boží pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru, oné neomylnosti, kterou chtěl mít vyzbrojenu božský Spasitel svoji církev, při konečném rozhodování o nauce ve věcech víry nebo mravů a že proto taková konečná rozhodnutí římského papeže jsou nezměnitelná sama sebou, ne ale souhlasem církve.“

 

Před závěrečným hlasováním odcestovalo 55 prelátů, aby nemuseli hlasovat. Svůj odejzd papeži dopředu oznámili.

V pondělí 18. července 1870 byla ve 4. sezení koncilu přijata konstituce Pastor aeternus 533 hlasy „ano“ proti 2 „ne“ a současně bylo rozhodnuto o odročení koncilu (ohrožení válkou) – formálně ukončen nebyl dodnes. Mnoho se vůbec nestihlo projednat.

Během zasedání se spustila silná bouře. Půldruhé hodiny se stíhaly blesky a hromy. Když byl výsledek hlasování dodán papeži, byla tma tak velká, že museli přinést svícen, aby Pius IX. mohl číst text potvrzovacích slov: „Definujeme se souhlasem svatého koncilu vše, jak to bylo přečteno a potvrzujeme to mocí apoštolské autority.“

 

Den po zasedání vypukla německo-francouzská válka. Po 2 měsících, 20.9.1870, obsadily piemontské oddíly město Řím. Od té doby byl Pius IX. „vatikánským vězněm“.

 

Pod vedením kardinálů Rauschera a Schwarzenberga, arcibiskupa Kenrika, biskupů Strossmayera, Hefeleho, Dupanloupa odporovalo tehdy po řadu měsíců proklamaci učení o neomylnosti papežské za dogma 46 německých a rakouských, 41 francouzských, 27 severoamerických a anglických, 18 orientálních biskupů. Mezi oponenty byli dále i nejpřednější církevní učenci jako například Döllinger, Reusch, Friedrich, Schulte a Langen.

 

Všichni biskupové se posléze podrobili definici neomylnosti, i ti, kteří byli proti. Někteří hned, jiní až po váhání – jako poslední se podrobil v prosinci 1872 biskup z Djakova v Bosně Strossmayer.

 

Nepodrobili se však mnozí duchovní a intelektuálové v německých zemích. Vytvořili Starokatolickou církev. Vyhlášením papežské neomylnosti vznikla hluboká trhlina mezi církví a moderním kulturním světem.

 

 

Literatura:

 

JEDIN Hubert, Malé dějiny koncilů. Praha: Česká katolická charita v ÚCN, 1990; str. 80-96

KAŇÁK Miloslav, Z dějin světových zápasů o pokrok na poli náboženském II.. Praha: (skripta HTF UK), 1982, str. 22-25

KAŇÁK Miloslav, Z dějin světových zápasů o pokrok na poli náboženském I.. Praha: (skripta HTF UK), 1961 str. 93-94

FRANZEN August, Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1992. str. 251-253                 

 

Zpracovala: Marta Marková 2003