Martin Luther a počátky německé reformace

 

 

Lutherův život:

(10.11.1483 – 18.2.1546)

 

Narodil se v Eislebenu a vyrostl v Mansfeldu. Jeho otec se jmenoval Hans Luder, byl horníkem (nikoliv poddaným). Luther studoval 2 roky v Magdeburgu ve škole, ovlivněné Devotio moderna. Roku 1501 se zapisuje na univerzitu a dosahuje zde r. 1502 titul bakalář, r. 1507 mistr svobodných umění.

 

Byl ovlivněn nominalismem[1]. Zanechal studia práv. Roku 1505 v bouřce dal slib, že vstoupí do kláštera a skutečně vstupuje do kláštera augustiniánských eremitů – poustevníků. Přijímá kněžské svěcení a studuje teologii. Roku 1512 se z něj stává doktor teologie.

 

Navštívil Řím, kde viděl mravní úpadek. Od r. 1512 přednáší teologii Písma (biblistiku) ve Wittenberku.

 

Lutherův problém byl: vztah člověka a Boha, Boha a člověka. Působila mu problém spravedlnost Boží. Tu chápal jako trestající. Ani po askezi nenalézal pokoj => myslel tedy, že patří mezi zavržené. => krize. Čte mystiky i Písmo. U Augustina nalézá, že spravedlnost Boží není jen trestající, ale také spásonosná. Řím 1,17: Spravedlivý z víry bude živ. => tedy není z této spravedlnosti odsouzen, ale je z ní živ! Ospravedlnění nespočívá na vnitřní proměně člověka, ale prohlášením za svatého. Hříchy nejsou smazány, ale jsou přikryty!

 

Luther popřel platnost tradice a prohlásil jen Písmo sv. za platné. (Sola Scriptura, ale také Sola fide a Sola gratia).

 

Wittenberské teze:

 

31.10.1517 přibil Luther svých 95 tezí na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu. 

Nechtěl tím učinit nic víc, než vyvolat akademickou diskuzi s úmyslem zpochybnit oprávněnost běžného způsobu prodeje odpustků. Tuto praxi dávno před ním zpochybňovali jiní. Proti odpustkové teze zformuloval jen proto, že se jejich kazatel, dominikán Jan Tetzel, přiblížil již i k Wittenberku a on nechtěl jen tak přihlížet. Tetzelem kázané odpustky byly určeny na dostavbu svatopetrské baziliky, ale dobrou polovinu výnosu schramstla úhrada za zaplacení biskupskéha pallia arcibiskupa mohučského (10.000 dukátů) – to tehdy Luther ani nevěděl.

 

Luther věděl, že odpustková praxe nemá opodstatnění v Písmu. Milosrdný Bůh přeci zdarma a svobodně dává odpuštění a ujímá se hříšníků. A jestliže obhájci odpustků říkali, že církev spravuje poklad nadbytečných zásluh, nashromážděný svatými, z kterého církev udílí potřebným nebo i za peníze, Luther pravil v 65. tezi: „Skutečný poklad církve je svatástné evangelium slávy a milosti Boží.“ 

 

Lid reagoval až překvapivě rychle a kladně, a to i přes to, že teze nebyly původně určeny pro lid, ale pro teology. Luhter byl však ze strany  církve obviněn z kacířství. Inkviziční řízení se však odkládalo z důvodů politických (důvody: smrt císaře Maxmiliána a možná kandidatura saského kurfiřta Fridricha, Luhterova ochránce).

 

Luther byl vyzván k veřejné disputaci teologem Johannem Eckem. Ten byl velmi bystrý a dokázal poznat, že Lutherův důraz na Kristovu svrchovanost i nad církví, má společné body s husitstvím, což by mohlo mít stejně revoluční vyústění. Eck rozpoznal, že se Luther posatvil do jedné řady s valdenskými, Viklefem a Husem. Disputace se konala r. 1519 v Lipsku. Luther, který zpočátku odmítal husitské odštěpení od církve poznal s úžasem, že vlastně stojí opravdu v řadě svých předchůdců, včetně Husa. A odsoudil-li kostnický koncil pravdomluvného Husa, musí to znamenat, že i koncily a oficiální církev se mohuo mýlit. A tak se k Husovi přiznal.

 

Koncem března 1520 napsal knížku Řeč o dobrých skutcích.

Prvním, nejvyšším a nejšlechtilejším činem je sama víra v Krista – bytostvé spolehnutí celého člověka na zprávu, že si ho Bůh v Kristu zamiloval. Zdrojem, podmínkou a příčinou dobrých skutků a jejich normou je víra – důvěra sama.Člověk slouží Bohu zdarma a rád a ví, co má dělat.

 

1520 spis O římském papežství.

Boží království není vázáno na jedno místo, třeba Řím. Vnější podoba křesťanstva je výsledkem dějinných nutností a lidské organizace. Nikdo ale, ani papež, nemůže v srdci způsovit víru člověka. To může jen Kristus. Řím se svým mocným stolcem není nezbytným znakem pravého křesťanství. Luhter si však nepřeje, aby se někdko papeži vzpíral, chce ale aby ti, kdo se papeži nepodřídí, nebyli nazýváni kacíři a rozkolníky a aby vše, co papež dělá bylo posouzeno Písmem.

 

Luther svůj boj nechápal jen jako boj proti lidským silám, ale především jako boj proti nepříteli evangelia- satanu. Chvíli byl proti němu Řím, pak zas císař i jiní, ale za tím vším Luther věděl, že stojí ďábel. Jednou napsal, že nedbá na lidského útočníka, ale všímá si toho, kdo mluví jeho ústy – Satan. A součaně Luhter neklesal jen proto, že, jak napsal, „Stojím v ochranném štítu víry a našeho Otce“.

 

Roku 1520 píše knihu: Křesťanské šlechtě národa německého.

Kniha je výzvou; začíná útočně, neboť na počátku je třeba vyřešit tři hradby, kterými se odpůrci nápravy ohradili:

1.       Nedotknutelnost kléru vůči jakémukoli kritickému pohledu ze strany světských lidí

2.       Předpoklad, že výklad Písma určuje hierarchická církev

3.       Zásada, podle níž svolává kocil, potřebný k nápravě, výhradně papež

 

Proti bodu 1. Luther uvádí všeobecné kněžství. Všichni jsou si před Bohem rovni. Připisovat kněžím vlastnosti nezrušitelné a úkoly neodvolatelné je osobitým výmyslem církevního práva.

Proti bodu 2. říká, že papeži nepřísluší výsada jedině správného výkladu Písma.

K bodu 3. pak, že koncil by měl svolat ten, kdo k tomu jako věrný úd církve má první příležitost – zřejmě císař.

 

V další části knihy Luther vysvětluje, v čem by měla světská vrchnost zavést nové pořádky: papež měl mít pouze duchovní poslání, zmenšit sbor kardinálů na 12, církev se měla zříci mocenských nároků, zrušit celibát, kláštery změnit z vězení na dobrovolné družiny, církevní daně zrušit, místo svátků světců zdůraznit den odpočinku (neděli)…

 

1520 kniha: O babylonském zajetí církve.

Obraz církve v babylonském zajetí kdysi použil Petrarca a Luther jej přejal.  „Jak by bylo krásné, kdybychom se zbavili tohoto zajetí a naše slavná křesťanská svoboda byla vychvácena z rukou římského tyrana.“ Ale tato svoboda je dar a nelze jí dosáhnout násilím.

Odmítá zde také násilný boj husitů za přijímání pod obojí způsobou, ale souhlasí s jejich nárokem.

Na rozdíl od Petrarky a jiných mravokárců nevidí babylonské zajetí církve v mravní pokleslosti, ale v nároku zaručovat Boží milost svátostmi. Je jen jedna svátost opravdová, Kristus sám. Svátosti v církvi viděl jen 2 až 3: křest, eucharistie a pokání.

V knize je dominantní motiv svobody (svědomí), kterou si křesťan nemá nechat vzít.

Odmítá spekulace o přepodstatnění při eucharistii. Prostě věří, že Kristus je přítomen.  Křest pak je znamením ospravedlnění. Jako holý úkon je však neúčinný. Üčinnost má jen ve víře v Kristovo zaslíbení. U pokání pomalu upoští názvu svátost.

 

Roku 1520 pak také papež Lev X. vydává proti Lutherovi bulu Exurge Domine (Povstaň Pane), kde bylo Lutherovi pohroženo, že pokud do 60 dnů neodvolá své učení, bude vyobcován z církve. Přikazovala také spálit Lutherovi spisy. Bula byla mnohde odmítnuta a její vyhlašovatelé narazili na odpor. Luther ji spálil spolu s dalšími texty kanonického práva.

 

Roku 1521 v lednu byl exkomunikován a postižen věčnou klatbou (bula Decret Romanum pontificem). Papež poslal císaři Karlu V. exkomukační dekret (už 300 let platila v říši zásada, že po církevní klatbě musí násladovat i císařská). A protože ve Wormsu se konal koncem března sněm, byl Luther pozván tam. Byl v podobné situaci, jako Hus před cestou do Kostnice – skončí zaké tak?

 

Nejprve byl Luther vyslýchán před císařem a vybranými zástupci sněmu v paláci wormského biskupa. Dostal dvě otázky: Zda zná své knihy, které před něj položili a zda odvolá, co v nich je. Knihy byly jeho, proto odpověděl kladně, ale na druhou otázku odpověděl, že chce čas do druhého dne. Druhý den odmítl odvolat: „Nebudu-li přesvědčen prostřednictvím svědectví Písma a jasné rozumové úvahy, zůstávám ve svém svědomí vázán jako zajatec božího slova a proto odvolat nemohu a nechci.“ Luther odcestoval 26. dubna z Wormsu. 26. května 1521 byl přijat wormský edikt, vyhlašíjící říšskou klatbu. Nikdo nesměl kacíře chránit, hostit a živit, v poutech měl být odevzdán císaři.

 

Jenže Luther již ve Wormsu nebyl a saský kurfiř Fridrich Moudrý jej dal unést na hrad Wartburg. Tam Luther ztrávil 10 měsíců, kdy překládal NZ do němčiny, psal různá pojednání, ale také prožíval vnitřní zápas a nejistotu. Je ve spojení s Filipem Melanchtonem a wittenberskou univerzitou a kurfiřtovým tajemníkem Georgem Spalatinem. Písemně bojuje proti útokům nepřátel.

 

V obecném povědomí byly Lutherovy myšlenky přijaty někdy až příliš „snadno“. Luther odmítá násilí a odboj zdola. Pomalu začíná docházet k reformním změnám i na wittenberské univerzitě a ve městě (pod vedením především Karlstadta). Došlo k ozbrajeným nepokojům. Melanchton je tímto zamten… bezradná městská rada i Melanchton volají Luthera na pomoc. Ten přes kurfiřtův zákaz opouští Wartburg a jede do Wittenberka, kde se snaží situaci řešit. Zahajuje řadu 8. každodenních kázání, kde varuje před unáhleností a vyzdvihuje křesťanskou svobodu.

 

Střetnutí s Tomášem Müntzerem

 

Tomáš Müntzer byl radikálnější než Luther. Žádal radikálnější reformy. Jestliže pro Luthera bylo stěžejní odpravedlnění, pro Müntzera to bylo posvěcení – skrze utrpení. Lutherovo osvobozující jednání v Kristu se zdálo Müntzerovi svádět k životní nezávaznosti. Müntzer protestuje proti pohodlnému, lacinému křesťanství. Teprve hořkým utrpením se člověk blíží k Bohu. Po cestách do Čech až v německém Allstedtu, kde se stal farářem, vytvořil vlastní společenství. Časem se Allstedt stal jakýmsi Anti-Wittenberkem. Müntzer byl bojovný a odbojný, s čímž Luther nesouhlasil.

 

Luther kritizoval pálení a plenění kostelů, klášterů a obrazů Müntzerových příznivců. Ještě v létě 1524 nechce Luther proti Müntzerovi použít násilí. Vydal proti Müntzerovi spis Varování saských knížat před duchem odboje. Müntzer se stal štvancem a píše proti Lutherovi spis, ve kterém jej napadá, ale také viní, že se stal do služeb knížecí zvůli (protože Luther hájil stávající společenský řád: vrchnost – poddaní). 

 

Od jara 1525 se Müntzer podílel na selských bouřích. Zatímco Luther několika spisky se snaží odvrátit katastrofu. Došlo však k selskému povstání a 15.5.1525 byli sedláci krutě poraženi a posléze byl Müntzer popraven. Luther napsal dodatek ke spisu Napomenutí k míru a připsal k němu provolání „také proti loupežným a vražedným rotám jiných sedláků“. Luther trvá na vlastnických právech vrchnosti. Sedláci se cítili Lutherem zrazeni.

 

Postupně se reformace začala ubírat jinými cestami, než jen Lutherovým směrem. Luther zemřel 18.2.1546 v Eislebenu.

 

(Němcům napsal:

Užívejte milosti a božího slova, dokud tu jsou. Ale to si pamatujte: Boží slovo a milost jsou jako prška, která se rychle přežene a nevrací tam, kam už jednou sprchla. Sprchla na Židy, ale je to pryč; nemají už nic. Pavel ji zanesl do Řecka, ale je to pryč; mají teď Turky. Pak sprchla na Řím a na krajiny latinské, ale je to pryč; mají teď papeže. A vy, Němci, si nenamýšlejte, že ji budete mít věčně. Nevděk a pohrdání jí nedovolí zůstat. Kdo můžeš, rozuměj, pochop.)

 

1529 -> svolán říšský sněm do Špíru. Ten zavedl „Status quo“ -> kde ještě reformace nebyla, nemá být zaváděna. Někteří však proti tomu protestovali => protestanté.

 

1530 -> Augsburská konfese. Autorem je Filip Melanchton. Císař konfesi odmítá. Protestantská knížata uzavírají roku 1531 Šmalkaldský spolek.

1532 – císař slibuje toleranci do příštího koncilu církve.

 

1537 se Pavel III. snaží neúspěšně svolat koncil.

 

1547 byla poražena šmalkaldská jednota. Ale Pavel III. překládá koncil z Tridentu do Basileje a císař se cítí uražen a na vlastní pěst se 1548 pokouší smířit s protestanty.  Povoluje laický kalich, zrušení celibátu a sekularizaci církevního majetku. Protestanté slibují účast na koncilu, vrátivšího se do Tridentu.. Ten je ale nepřipouští ke slyšení.

 

1552 se Karel V. vzdává trůnu ve prospěch bratra Ferdinanda. Ten 1555 uzavírá konečný mír. Tím je Augsburská konfese uznána. Kd byl svobodný, mohl se rozhodnout pro vyznání. Ale platilo: „Čí země, toho náboženství“.

 

 

 

[1] Nominalismus oproti realismu říká, že skutečnost sestává ze samých jednotlivin. Obecné pojmy (např. dobro, pravda, „psovitost“ apod.) jsou člověkem vymyšlená jména; označení, jimiž shrnuje podobné jednotliviny podle společných znaků. Obecné nemá reálnou existenci mimo rozum – „psovitost“ neexistuje bez psa a i pak je jen v rozumu člověka, ale ne ve skutečnosti. Realismus učí, že obecniny (univerzálie, ideje) jsou skutečnější než jednotliviny a existují nezávisle na nich (obecnému přiznává vyšší skutečnost než jednotlivém). Například „psovitost“ je víc než jednotlivý pes.

 

 

 

MOLNÁR Amedeo, Na rozhraní věků. Cesty reformace. Praha: Vyšehrad, 1985; str. 141-243

 

Zpracovala: Marta Marková 2003



[1] Nominalismus oproti realismu říká, že skutečnost sestává ze samých jednotlivin. Obecné pojmy (např. dobro, pravda, „psovitost“ apod.) jsou člověkem vymyšlená jména; označení, jimiž shrnuje podobné jednotliviny podle společných znaků. Obecné nemá reálnou existenci mimo rozum – „psovitost“ neexistuje bez psa a i pak je jen v rozumu člověka, ale ne ve skutečnosti. Realismus učí, že obecniny (univerzálie, ideje) jsou skutečnější než jednotliviny a existují nezávisle na nich (obecnému přiznává vyšší skutečnost než jednotlivém). Například „psovitost“ je víc než jednotlivý pes.