Tridentský koncil

 

25 zasedání ve 3 jednacích obdobích (1545-1563)

 

Křesťanský svět po Lutherově vystoupení volal po všeobecném koncilu. I Luther se k němu odvolával. Koncil svolaný na německou půdu měl být rozhodujícím v posouzení Luthera a v zavední reformy do církve. Papežové (Klement VII. a Pavel III.) však se svoláním váhali, naopak císař Karel V. o něj silně usiloval.

 

1. svolání:

Nejprve došlo ke svolání do Mantovy na květen 1537, která byla říšským lénem a tedy do jisté míry splňovala požadavek na koncil v Německu. Ale vypukla válka mezi Karlem V. a Františkem I. a navíc mantovský vévoda měl příliš velké požadavky. Zahájení bylo odročeno na neurčito. Místo toho Pavel III. již na podzim 1536 vytváří jakousi reformní komisy v Římě; snaží se začít s reformou „od hlavy“ dřív, než mu to nařídí koncil. Pak se v Německu v Řezně snaží znovu usmířit s protestanty legát kardinál Contarini, ale shoda není možná (rozporná nauka o ospravedlnění, o církvi, o eucharistii…).

 

2. svolání:

bylo do Tridentu (město náležející k říši, ale snadno dosažitelné z Itálie) na 22.5.1542. Vypukla však opět válka mezi Karlem a Františkem; koncil opět odložen. Mezi tím potřeboval Karel V. vojenskou pomoc od protestantů a učinil jim 1544 ústipky ve Špýru. Uzavření míru 1544 otevřelo cestu ke koncilu, který byl svolán na 15.3.1545.

 

1. období (1545-1547):

Jednání nakonec začalo v prosinci 1545 s pouze 31 biskupů (většinou italských). Padlo jedno z hlavních rozhodnutích o tom, že apoštolská tradice má stejnou platnost jako Písmo svaté (proti sola Scriptura). Současně byl definován kánom Písma svatého.  Dále byla Vulgáta uznána za závazný překlad. Bylo též určeno, kdo smí na koncilu hlasovat. Na pátém zasedání byl přijat dekret o dědičném hříchu – proti pelagiánům, ale i proti reformátorskému pojetí dědičného hříchu, zůstávajícího po křtu.

Dále byla projednávána otázka ospravedlnění. Roku 1547 byla schválena nauka:

a)      Spoluúčast lidské vůle s božskou milostí vedoucí celý proces ospravedlnění, čímž byla dána možnost lidské zásluhy;

b)      Vnitřní posvěcení člověka posvěcující milostí (proti pouhému ospravedlnění)

Dále přijaty některé reformní dokumenty týkající se residenční povinnosti biskupů a zákaz spojování biskupství. Dále jednáno o svátostech obecně (je jich 7, působí ze své moci – ex opere operato) a o křtu a biřmování.

 

1547 byly práce přerušeny epidemií a koncil byl přenesen do Bologne., což však nevyhovovalo císaři ani části biskupů. Císař sice poráží vojensky protestanty a zajímá Bedřicha saského, ale v Augšburgu dává protestantům tzv. interim, tedy ústupky v otázce laického kalicha a kněžského manželství. Protestaneté v Augšburgu nuceně slíbili účast na koncilu, pokud se vrátí do tridentu, ale dali si i další )z katol. strany nesplnitelné podmínky: koncil nebude postaven pod papeže a znovuotevření již přijatých dokumentů). Nakonec koncil odročen.

 

2. období (1551-1552):

Koncil se znovu sešel na jaře roku 1551 v Tridentu, ale jednat začal až na podzim. Přijelo 13 německých biskupů, ale nepřijeli francoužští.

Bylo definováno učení o eucharistii: skutečná Kristova přítomnost přepodstatněním, v důsledku toho také mimo přijímání. Články o přijímání pod obojí způsobou zatím staženy z jednání.

Ustanoven postoj k svátosti nemocných – kterou Lutjer požadoval jen jako obřad.

Ustanovení o svátosti pokání a nutnosti ušní zpovědi a zadostiučinění. Stejně tak vyjádřeno, že rozhřešení má soudní charakter.

Rozprava o reformě však probíhala nevýrazně.

 

Protestanté na koncilu:

Na koncil byli pozváni a přijeli i protestanté. Většina z nich však trvala na svých a pro koncil nepřijatelných podmínkách:

Koncil nemohl přijmout požadavky protstantů aniž by popřel sám sebe.

 

Na jaře 1552 saský kurfiřt zahájil válku proti císaři, který prchá z Innsbrucku a když smrtelně onemocněl kardinál-legát, koncil je znovu odročen.

 

Tato jednání za sebou zanechala neúplné závěry. Koncilní dokumenty ještě nebyly platné (dokud je nepodepíše papež) ani nebyly dostatečně definovány všechny sporné věroučné nauky.

 

Nový papež kardinál Caraffa jako Pavel VI. neměl v úmyslu s koncilem prozatím pokračovat.

 

Koncil reagoval dosud na Luthera, Zwingliho a jiné menší reformátory, ale pomíjel Kalvína. Právě ale kalvinismus se silně rozšířil do Francie, kde hrozilo, že tato tradičně katolická země ztratí svou katoličnost. Proto odtud zaznívaly hlasy pro koncil a záchranu země pro katol. církev. Mezi tím nastoupil nový papež, Pius IV. a ten svolal koncil znovu.

 

 

3. období (1562-1563):

 

Hned na počátku vyvstala krize ohledně rezidenční povinnosti biskupů, když někteží jí chtěli prohlásit za božské právo (de iure divino), čímž by byla nedispenzovatelná, ale součsně by podrývala primát papeže. Nakonec zamítnuto.

Nyní přijaty články o udělování eucharistie: Kristova přítomnost je pod každou z obou způsob. Dále byl vydán dekret o mešní oběti. Mše je památkou a zpřítomněním Kristovy oběti na kříži, jí je rovná stejným obětním darem a týmž obětujícím knězem Kristem, od ní odlišná druhem a způsobem /nekrvavého/ obětování.

Žádost o kalich císaře a bavorského vávody byla odevzdába papeži.

 

Znovu vyvstala krize:

Šlo o poměr moci papežského primátu k biskupské moci. Přesněji o otázku, jak se dá sloučit dosazování biskupů Kristem s mcí papežského primátu.

 

Krize byla vyřšena tím, že zemřeli rychle za sebou oba hodnostně nejstarší legáti a nový legát Morone kompromisním návrhem zachránil konání koncilu. Odmítli pouze protestantskou nauku o svátosti svěcení poněkud zpřísnili znění dekretu o rezidenci biskupů.

 

Došlo díky Moronemu i k posunu v otázce reformy:

Upravení jmenování a povinnosti kardinálů, biskupů, dále pořádání diecézních synodů (každoročně), provinčních koncilů (každé 3 roky), obstarávání farností, farní kázání a další.

 

Dekret o manželství (taná manželství jsou neplatná), dekrety o očistci, odpustcích, uctívání svatých, jejich ostatků a obrazů:

„Je dobré a spasitelné vzývat svaté, jejich ostatky se mají věřícími uctívat, rovněž obrazy Krista a svatých ne proto, že věříme, že v nich je nějaká božská síla, ale pro vzory, které pžedstavují.“

 

Papež potvrdil v lednu 1564 bez výhrad všechny dekrety koncil a ty tak vešly v platnost.

 

Hodnocení:

 

Tento koncil byl odpovědí nejvyššího círk. učitelského úřadu na reformaci. Ne sice dokonalým, ale v rámci svých možností. Dal teologii jasné normy. Proti protestantské reformaci postavil katolickou reformu. Proti Sola scripture postavil Písmo a apoštolskou tradici.

Byli to pak následující papežové, kteří v život koncilní dokumenty uváděli, protože bez nich by se reforma konat nemohla.

 

Trvalo dalších 300 let, než se sešel další koncil… „První Vatikánský“

 

 

 

 

JEDIN Hubert, Malé dějiny koncilů. Praha: Česká katolická charita v ÚCN, 1990; str. 62-80

 

Zpracovala: Marta Marková 2003