Mluvení v jazycích

 

 

Řecké slovo glwssa (glossa) znamená jazyk a slovo lalein (lalein) znamená mluvit. Od toho „glosolália" znamená tedy mluvení jazyky. Glosolálie je dnes rozšířena mezi charismatickými křesťany a činí jeden z důležitých článků jejich víry. Podívejme se tedy blíže na tento duchovní dar z pohledu Písma sv.

 

Skutky apoštolů:

 

V knize Skutků jsou 3 zmínky o jazycích, a to v kapitolách 2, 10 a 19. Ve všech případech byli přítomni lidé jiných jazykových skupin (cizinci).

 

A.

Ve Sk 2 jsou jazyky skutečnými reálnými jazyky.

Sk 2,8 Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči:

Sk 2,11 židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!"

Učedníkům je dán dar jazyků, aby mohli kázat evangelium těm, kteří nemluvili např. aramejsky, případně řecky, jako učedníci. Pán jim tak umožnil šířit evangelium do světa. Zde jsou tedy jazyky jednoznačně reálnými jazyky, použitými k rozbití jazykové bariéry při předávání evangelia a pravé víry (Sk 2,4-8).

 

B.

Ve Sk 10 Kornélius a jeho domácnost po přijetí Ježíše mluvili v jazycích. Petr byl Žid, Kornélius byl Řek. Kornélius mluvil ve skutečné řeči, které Petr rozuměl. To je potvrzeno tím, že Petr později hovoří o Kornéliově mluvení v jazycích ve Sk 11,17 jako o stejném daru, který získali učedníci. A o tom, jaký dar získali učedníci, je psáno právě ve Sk 2 jako o normální lidské cizí řeči.

 

C.

Pavel, mezinárodní apoštol, dosvědčuje jazyky v Efezu (Sk 19). Jak jsme již uvedli, vždy, když Bible ve Skutcích hovoří o jazycích, jsou přítomni cizinci. Učedníci, kteří tu začali mluvit jazyky po křtu ve jménu Ježíšově byli zde v cizí zemi (byli to původem Židé, kteří doma naslouchali Janu Křtiteli). Je tady logické, že jazyk, který obdrželi byl především jazykem této země a oni nyní jím mohli hlásat evangelium zdejším lidem. (což nevylučuje možnost i jazyků jiných zemí, kam je Pán posléze chtěl poslat).

 

1. epištola ke Korintským:

 

Korintská církev byla pro Pavla církví problematickou. Často zde byly hádky a spory. V Korintu se Pavel snažil napravit zneužívání skutečných darů. Uložil tedy následující pravidla (14. kap.):

 

a)      Pouze jeden člověk má mluvit v jeden okamžik (1Kor 14,27)

b)      Musí být vždy vykládáno, co se říká (1Kor 14,28)

c)       Maximálně mají promluvit dva nebo tři, jeden po druhém (1Kor 14,27)

d)      Ten kdo mluví tomu rozumí a má pod kontrolou co bylo řečeno (1Kor 14,32; [14,13 ])

e)      Bůh není Bohem zmatku, ale Bohem pokoje (1Kor 14,33)

 

Pavel jednoznačně dával přednost srozumitelné komunikaci (1Kor 14,9.19).

 

Jestliže se za nás Duch svatý přimlouvá před Božím trůnem, když nevíme za co se modlit, není potřebné, abychom mluvili v jazyku, kterému nerozumíme (Ř 8,26). Sám Duch svatý se modlí za nás. Navíc pojem „modlitba v jazycích" v Písmu prakticky neexistuje. Vždy se hovoří jen o mluvení jazyky (lalein glwssaiV - lalein glossais) či modlení v duchu (proseucomai tw  pneumati - proseuchomai to pneumati); pouze v jednom případě Pavel v negativním vyjádření uvádí „modlit se jazykem" (proseucomai glwssh - proseuchomai glosse - v.14). Jestliže největší schopností, kterou nám Bůh dal je naše mysl, je nebezpečné dovolit nějaké síle, aby naši mysl kontrolovala; jako omezení tvorové nejsme schopni bez Boží pomoci rozpoznat síly, jež nás přesahují. Mysl je sídlem inteligence. Je to naše mysl, která chválí a oslavuje Boha. Jakákoliv forma uctívání, která obchází naši mysl, se může stát citovou manipulací.

 

Jazyky jsou pouze jedním z duchovních darů. Proroctví je přednější než jazyky, říká Pavel. Jazyky nejsou znamením naplnění Duchem svatým – tím je být Kristovým svědkem (Sk 1,6-8). Ne všichni obdrží dar jazyků (reálných jazyků) ke kázání evangelia Jestliže to bude potřebné pro další Boží dílo, bude tento dar dán (1Kor 12,6-11.18.29-30).

 

Dva dnes existující pohledy na 1 Kor 14 jsou:

 

  1. Projev jazyků je popsán při dnu letnic (Sk 2) a je takový, že jazyky, jimiž je mluveno v důsledku tohoto daru jsou cizí jazyky, kterým dobře rozumí přítomní cizinci. Mluvení v jazycích v církvi v Korintě, kdy jazyku nikdo nerozuměl bylo zneužití funkce tohoto daru a Pavel jej káral.

 

  1. Projev jazyků v 1Kor 14 je odlišný od daru při letnicích (Sk 2). Není to jazyk lidský a žádný člověk mu nemůže rozumět, ledaže by měl dar jej vykládat. (1Kor 12,10). Jeho funkce je potvrzení víry nově obráceného člověka (1Kor 14,22; Sk 10,44-16; 11:15) a poskytuje osobní duchovní vzdělání a povznesení (1Kor 14,4). Byl užíván veřejně ve shromáždění.

 

Ostatní pohledy vždy jen kombinují tyto dva základní.

 

Pomůže nám nyní v uvažování nad touto otázkou vyjmenovat si charakteristiky daru mluvení v jazycích jak se projevoval při letnicích a v Korintě.

 

A.

Při letnicích to byla čistě jen schopnost mluvit v jazyku cizinců s tím účelem, aby bylo rozšířeno evangelium i mezi jinak mluvící lidi. Druhá funkce může být spatřována ve zkušenosti Petra v domě Kornéliově, kde projev tohoto daru  přesvědčil Petra a jiné skeptické křesťany z Židů, že Bůh přijámá i nežidy.

 

B.

Pokud jde o dar později projevovaný v Korintě, charakteristiky jsou tyto:

(1)    Dar je podřízený daru proroctví (v.1)

(2)    Adresátem tohoto mluvení v jazycích je Bůh a nikoliv člověk (v.2)

(3)    Žádný člověk nerozumí tomuto mluvení v jazycích (v.2)

(4)    Ten, kdo mluví je „v duchu" ,tj v extatickém stavu (v. 2,14)

(5)    Ten, kdo mluví, odhaluje tajemství (v. 2)

(6)    Ten, kdo mluví, vzdělává sebe a ne církev. (v. 4)

(7)    Pavel si přeje, aby všichni mluvili v jazycích (v. 5)

(8)    Ten, kdo mluví by se měl modlit za dar vykládat, aby byla vzdělána církev (v. 12,13)

(9)    Když někdo mluví v jazycích jsou vědomí a mysl bez užitku; tedy tato zkušenost není zkušeností naší vědomé mysli. (v.14)

(10) Dar byl znamením pro ty, kdo nebyli věřící. (22)

(11) Dar měl být používán pouze, když byl přítomen vykladač (v. 27);  jinak měli mlčet nebo mluvit jen sami pro sebe či k Bohu (v. 28)

(12) Korintští byli napomínáni, aby nezneužívali dar mluvení v jazycích (v. 29)

(13) Ženy neměly mluvit v jazycích vůbec (v.34)

 

Výčet charakteristiky tohoto daru jasně ukazuje, že apoštol nehovoří o předstíraném daru. Zařazuje mluvení v jazycích mezi pravé dary Ducha (1Kor 12,8-10) a nikde ve 14. kapitole nenaráží na to, že by to nebyl dar od Boha. Naopak uvádí, že on sám hovoří jazyky víc než jiní (1 Kor 14,18) a dar jazyků doporučuje (1 Kor 14,5). Přeje si, aby všichni měli tento dar a naléhá, aby ho věřící nezakazovali (v. 39). Směřování celé Pavlovy diskuze ve 14. kapitole je ukázat správné místo tohoto daru a upozornit na jeho zneužívání, ke kterému v Korintu došlo.

 

Že jej v Korintu zneužívali je zcela evidentní. Mluvili v jazycích, když nebyl přítomen vykladač a když nikdo jiný než ten, kdo sám mluvil, z toho neměl užitek.  Mnozí mluvili jeden přes druhého a v církvi z toho vznikal chaos, nepořádek a zmatek (1Kor 14,26-33.40). Dokonce takový, že si druzí mohli myslet, že blázní (1Kor 14,23).

 

Otázka, zda tyto jazyky byly normálními cizími lidskými jazyky nebo nesrozumitelná řeč, které žádný člověk nerozumí či dokonce jenom nesrozumitelné zvuky, byla rozebírána mnoha novozákonními komentátory. Ti, kdo věří, že jazyky byly cizími lidskými jazyky, srozumitelnými jiným lidem právem argumentují tím, že tento dar v Kornitě byl analogií téhož daru při letnicích (Sk 2) a dalších příležitostech (Sk 10,44-46; 11,15; 19,6), a proto účel byl učinit evangelium srozumitelné těm lidem, kteří hovořili jinými jazyky než byl jazyk zvěstovatelů. Pasáž 1Kor 14,2, jež naznačuje, že nikdo nerozuměl, lze interpretovat také tak, že nikdo z přítomných nerozuměl, ačkoliv cizinci mohli, kdyby tam byli přítomni. To, že nikdo nerozumí může být také proto, že tam není nikdo, kdo by tím jazykem normálně hovořil a nikoliv to, že se jedná o neexistující jazyk. Dalším faktem je, že je těžko představitelné, že by Duch svatý sám sebe představoval v neznámém jazyku za okolností, popsaných v 1 Kor 14, tedy za přítomnosti tolika nešvarů, Pavlem kritizovaných.

 

Ti, kdo zastávají názor, že tento fenomén se projevoval nesrozumitelnými zvuky, které nemají nic společného s lidským jazykem argumentují pak tím, že toto je nejpřirozenější cesta, jak interpretovat rozdílné biblické pasáže. Toto je dle nich nevyhnutelný závěr. Věří, že Pavel se snaží navrhnout, jak měla promluva v jazycích vypadat buď v nesrozumitelných zvucích nebo jazyku, kterému člověk není schopen rozumět, ledaže by byl vybaven Duchem svatým k interpretaci (1Kor 12,10) a dnes takové mluvení v jazycích praktikují ve svých církvích. Žel většinou s opomenutím Pavlových pravidel, které v 1Kor 14 dal (viz výše). Naopak dnes mluvit v jazycích ve většině křesťanských společenství znamená právě to, co se snažil Pavel zastavit ve sboru v Korintě.

 

Základní Pavlova pravidla, která nejsou dnes většinou dodržována:

 

 

 

Ať už zastáváme jakýkoliv pohled, jedno je jisté. Projev tohoto daru při letnicích a jeho účel, pro který byl tehdy dán, je odlišný od toho, jak se projevil v Korintě. Dar v Korintě sloužil k povznesení mluvícího, ale ne ostatních (1Kor 14,4) [byl soběstředně zaměřen] a byl Pavlem odkazován do příslušných mezí. Pavel nepovzbuzuje k jeho použití veřejně bez vykladače, naopak jej v takovém případě zamítá. Nedoporučuje takový dar používat ve společenství (1Kor 14,19.28). Takový dar je směřován k Bohu a ne k lidem (1Kor 14,2.28) - druzí z toho nemají užitek. Ten, kdo mluví je ve stavu extáze – vytržení a jeho mysl (vědomí) je nečinné (1Kor 14,14), což Pavel též nepovažuje za nejsprávnější. Toto nebyl dar, který obdrželi učedníci při letnicích. Schopnost mluvit v cizích jazycích u učedníků byla jednoznačně určena ke vzdělání druhých. Učedníkům bylo umožněno kázat evangelium bez potřeby překladatelů do řeči posluchačů. Adresátem daru jazyků při letnicích byli lidé, nikoliv jen Bůh a mluvící nebyl v extatickém stavu vytržení, ale naopak. Dar při letnicích byl nesobecky zaměřen pro budování druhých a církve.

 

Jelikož dnes již nemáme přesné historické informace o tomto daru, jenž byl dán starověké církvi (a historicky se vytratil poměrně záhy), je pro Satana jednoduché jej padělat. Tomu nasvědčuje významná skutečnost, že nesouvislé extatické projevy, obdobné s dnes používanými jazyky v mnoha křesťanských společenstvích, jsou známy z různých pohanských slavností (např. islám, voo-doo!, spiritismus! a stará řecká náboženství). Mnohé dnešní pohanské africké kmeny znají a praktikují ve svých náboženstvích mluvení v nesrozumitelném jazyku při extázi. Takové mluvení v jazycích zcela jistě nepochází z Ducha svatého a přesto existuje. Toto je jedna z důležitých skutečností, kterou je třeba si uvědomit a mít na paměti.

 

Dalším aspektem je skutečnost, že jazyky jako mluva různých lidí a národů, jsou výsledkem lidského hříchu. Podívejme se, kdy se různé jazyky v Písmu vyskytují nejdříve – to nám mnoho napoví o jejich příčině. Ve Starém zákoně nalézáme první zmínku v Gn 11,1-9. Zde je popsán příběh o stavbě babylonské věže, která měla povznést lidi až do nebe. Jejich pýcha sahala tak daleko, že si mysleli, že se vlastním úsilím dostanou na nebesa. Jak Bůh reagoval? Zmatením jazyků. Tedy různé jazyky tu nejsou proto, že by tak Bůh sám na počátku ustanovil, ale proto, že to zapříčinil lidský hřích. Bůh si původně nepřál, aby bylo mnoho jazyků a lidé si nerozuměli, ale naopak původně byl jen jeden jazyk. Jejich rozmnožení je důsledek lidského hříchu. Z toho lze logicky vyvodit, že Bůh nemá důvod obdařovat lidi dalším jazykem, kterému nerozumí nikdo z nich a tak vlastně ještě rozmnožovat důsledky hříchu lidí. Naopak! Když Bůh dává dar jazyků ve Sk 2, je to naopak proto, aby si rozuměli. Tedy překlenuje tím důsledek hříchu pod věží babylonskou. Kdyby dal lidem jiný další nesrozumitelný jazyk, bylo by to proti této logice!

 

Pojetí duchovních darů v Písmu:

 

Když se podíváme obecně na pojetí duchovních darů v Písmu svatém zjistíme, že dary byly lidem dány především pro budování společenství – církve, tedy ke společnému prospěchu (1Kor 12,7; Ef 4,12; srv. Sk 1,8). Dary Ducha svatého obdrží každý věřící křesťan, ale nikoliv tak, že každý obdrží dar mluvení v jazycích, ale každý obdrží dar podle toho, jak Duch Boží sám chce (1Kor 12,4-11, zvláště v. 11; 1Kor 12,28-30; Ef 4,11-12). Není též bez významu, že Pavel včleňuje do pasáže o duchovních darech v 1Kor 12,4-11 a 12,28-30 pasáž o církvi (1Kor 12,12-27), přirovnané k tělu Kristovu, kde má každý člověk svou zvláštní roli, odlišnou od role jiného člověka.

 

Lehce pak pochopíme, že když jsme obdarováváni každý jinak, pak nemůže být mluvení v jazycích ani žádný jiný dar sám o sobě jediným znamením o přijetí Ducha svatého. Ostatně přijetí Ducha sv. bylo v Písmu rozeznáváno mnoha různými způsoby kromě mluvení v jazycích: na Ježíše sestoupil Duch sv. jako holubice (Mt 3,16; Mk 1,10; Lk 3,22, Jan 1,32 ),  o letnicích se apoštolům ukázaly ohnivé jazyky, navíc se strhl hukot z nebe, který naplnil celý dům (Sk 2,2-3), Pavel při přijetí Ducha sv. opět viděl po předchozí slepotě (Sk 9,18). A Pavel navíc výslovně napsal, že jazyky nejsou znamením pro věřící (1Kor 14,22), nemají tedy být znamením toho, že věřící přijali Ducha sv. Proto není žádný důvod k tomu, abychom je považovali za důkaz křtu Duchem svatým.

 

Když už jsme u křtu Duchem svatým, zmíním se, co je jeho viditelným vyjádřením podle Písma. Ve Sk 1 je uvedeno:

 

Sk 1,5: Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní."

Sk 1,8: ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."

 

Co tedy bude znamením naplnění Duchem svatým, tedy křtem Duchem svatým? Mluvení v jazycích? Nikoliv. Tím zmanemím bude, že učedníci budou Ježíšovými svědky. Tedy budou šířit evangelium dál. A k tomu obdrží jako pomoc duchovní dary. Ve Sk 2 obdrželi mimo jiné dar mluvit v jazycích národů, ke kterým měli jít kázat evangelium, k čemuž může dojít i dnes.

 

 

Závěr:

 

Mluvení v jazycích je v Novém zákoně poměrně druhořadé téma. Zvyšování významu tohoto daru v souvislosti se současnou praxí některých křesťanů není adekvátní tomu, jaký význam tehdy měl. Byl to jen jeden z darů Ducha sv. a byl v Korintu zneužíván. Proto jej Pavel komentoval stanovením pravidel, která se dnes žel, již zase nedodržují. Mluvení v jazycích, když jej obdrželi učedníci, sloužilo ke společnému prospěchu a k šíření evangelia. To byl primární důvod seslání tohoto daru a s tímto účelem jej Pán může udělit i nyní. To, jakým způsobem je mluvení v jazycích dnes používáno je však často podobné tomu, jak bylo zneužíváno v Korintu. Není však ve většině případů v souladu s Písmem svatým.

 

 

 

Citáty z Bible uvedeny podle Českého ekumenického překladu.

 

Mgr. Marta Marková

shalom@inMail.cz

26.9.2004