PESACH (židovské Velikonoce)

 

 

     Už sám název nám napovídá něco o tomto svátku. Hebrejské slovo pasach totiž znamená „přeskočil" (pominul, ušetřil, přešel). Otázka je kdo a co, čímž se dostáváme do středu dění o tzv. Veliké noci, kdy Bůh „přeskočil" všechny prvorozené Izraelce v Egyptě. Ten příběh je asi poměrně známý, ale pojďme si jej znovu přečíst, vždyť se v něm projevilo obrovské Boží milosrdenství.

 

      Izraelci jsou už 400 let v Egyptě. Když tam přišli, v době, kdy Josef byl správcem Egypta, byli vítaným lidem. Na trůn však již dávno nastoupil nový faraon, Izraelců navíc mnohonásobně přibylo a stali se otroky. Víme, že egyptský faraón odmítal propustit  Izraelce, aby sloužili Hospodinu na poušti. Bůh seslal na Egypt devět ran (voda se změnila v krev, žáby, komáři, mouchy, mor dobytka, vředy, krupobití, kobylky a tma). Faraón však přesto odmítal propustit Izraelce s jejich majetkem. Proto Hospodin ohlašuje prostřednictvím Mojžíše poslední ránu. Všichni prvorození v Egyptě musejí zemřít. Od faraónova syna, až po prvorozeného otroka, i prvorozený dobytek.  Izrael však měl být i tentokrát ochráněn. Co však měli učinit už čteme v:

 

       2. Moj  12 . kapitola

 

       Příběh však pokračuje dál a než se vyvolený národ dostává do zaslíbené země, uplyne ještě hodně času. Známe ten příběh o přechodu přes moře, zkázu faraóna, na Sinaji dostávají desky Desatera, těsně před zaslíbenou zemí jsou pro svou nevěru potrestání 40 lety putování pouští. Dokonce sám Mojžíš, o kterém bylo řečeno, že byl nejpokornějším člověkem na zemi (Nu 12,3), umírá na hoře Nebó a cíl 40-ti let putování vidí jen z vrcholu hory.

 

       Pojďme se ale dotknout toho, jak dnešní Židé chápou a slaví tento svátek. Už v Egyptě dostali příkaz, že mají pamatovat na tento den, kdy je Hospodin vyvedl pevnou rukou z domu otroctví, a že si jej mají připomínat rok co rok (Ex 13,3.10; Dt 16,1-3). V době, kdy existoval jeruzalémský  chrám, se Izraelci scházeli tam, tam byli obětováni velikonoční beránci na připomínku vyjití z Egypta. Od každého Izraelce se očekávalo, že přijde třikrát do roka do Jeruzaléma na svátky: Pesach (Velikonoce), šavu´ot (letnice) a sukót (stánky). Pesach je tedy jeden ze 3 poutních svátků.  Samařané dodnes pečlivě provádějí své staré severoizraelské obřady a obětují beránky na svazích hory Gerizím. (protože vrcholek je znesvěcen muslimským hřbitovem).

 

        Co tedy dnešní Židé, kteří již nemají od roku 70 chrám a jsou v podstatě již téměř 2000 let roztroušeni po celém světě. Oni i dnes slaví svátek Pesach, oni vůbec hodně dbají na své svátky (zvlášť ti ortodoxní).  Po zániku chrámu a zániku obětní bohoslužby, dostal svátek novou duchovní náplň. Z díkůvzdání za zemi se stalo očekávání konečné spásy. Svátek má posílit židovský lid v útrapách a neštěstích, které jej postihují. A přiznejme si, nebylo jich dosud málo.

 

        Svátek Pesach trvá 7 dnů v Izraeli nebo 8 dnů v diaspoře, tj. všude jinde po světě (15. - 22. nisanu). Svátkem jsou však jen dva první a dva poslední dny, prostřední 4 dny jsou polosvátky.  Rozdíl v délce trvání Pesachu je proto, aby náhodou nedošlo k jeho znesvěcení tím, že by byl špatně vypočten. Podle židovského kalendáře došlo k událostem Veliké noci 15. nisanu (abíbu) roku 2448 (tj. roku 1313 př. Kr.). Příprava na samotný svátek však začíná ráno 14. nisanu (náš duben).

 

        Pesach je svátek nekvašených chlebů - macesů (symbol spěšného odchodu z Egypta, kdy nestačilo ani vykvasit hospodyním těsto - tak rychle a spěšně se odcházelo), proto nesmí žádný Žid v této době vlastnit, přechovávat a samozřejmě ani jíst či pít nic, co podléhá kvašení. Je třeba odstranit vše, co nesplňuje tuto podmínku. Veškerý chamec (kvas) musí být odstraněn. Dokonce i nádobí musí být buď košerováno, nebo se používá nádobí zvláštní, určené jen pro Pesach. Odstranění chámecu se provádí  například tak, že Židé před svátkem Pesach jakoby „prodají" chamec nějakému nežidovi s kterým se uzavře smlouva. Často se po skončení Pesachu toto opět vrací do rukou původních majitelů. Dělá se to většinou tak, že se napíše seznam, který se předá rabínovi a ten se už o potřebné postará (např. „prodá" takovýto majetek celé židovské komunity jednomu nežidovskému kupci). Večer po uplynulém 13. nisanu se provádí bdikat chamec, tj., kontrola, zda se někde v domácnosti přece jen nenachází zapomenutý chámec. Před započetím kontroly, si hlava rodiny umyje ruce a pronese toto požehnání: Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi světa, že jsi nás posvětil svými příkazy a přikázals nám spálení chámecu.  To, co se najde, se musí do 10. hodiny dopolední spálit.

 

        Samotné macesy je dnes už možno koupit, ale dřív nebo tam, kde tato možnost není, se pečou; např. v pekárně té komunity, což může zabrat až prý 14 hodin práce. Jsou to vlastně pražené moučné placky, rozdělané ve vodě.

 

        Hned po večerní modlitbě v synagoze se koná domácí pobožnost spojená se slavnostní večeří, tj. vlastní slavností Pesachu, která se jmenuje seder (tj. pořádek), protože celý pořad večera má přesný řád. Rodina je pohromadě, Židům, kteří jsou sami, nebo těm, kteří jsou  mimo domov, je nabídnuto pohostinství. Původně byl Pesach záležitostí rodinnou (v tom smyslu, že se beránek obětoval doma v rodině - v Egyptě), pak veřejnou - v chrámu a po jeho zničení se opět vrátil do rodiny, do soukromí.

 

        Na slavnostním stole patří hlavní místo sederové míse (nejčastěji 4 patrové). Na ní se pokládají tři macesy - do každého spodního patra jeden - (kohen, levi a Jisra´el), a pět symbolických pokrmů: Pečená kost se zbytkem masa {zero´a} - symbol oběti beránka; vejce {bejca} - vzpomínka na sváteční oběti v jeruzalémském chrámu; hořké byliny {maror} - nejčastěji křen, znázorňující hořkost otroctví, kořenová zelenina {karpas} - nejčastěji brambor, petržel, mrkev či ředkvička, připomínají jaro a sladká směs z ovoce, vína a koření {charoset} - představuje maltu, z níž izraelští otroci vyráběli v Egyptě cihly. Na stole nesmí chybět  4 poháry vína, které se pijí při určených příležitostech; jeden pohár, určený pro proroka Eliáše zdobí  střed sederového stolu. Poháry jsou čtyři, protože Bůh čtyřikrát přislíbil Izraelitům vysvobození (Ex 6,6) a pohár pro Eliáše je připraven pro případ, že by prorok přišel a zvěstoval příchod mesiáše.

     

  Sederová bohoslužba je rozdělena do 14 částí, například:

        KADEŠ: (kiduš)

         - naplní se první pohár vína, jsou pronesena požehnání , vypije se první pohár (jeho převážná část)

 

         URCHAC:

         - mytí rukou (bez požehnání)

 

         KARPAS:

         - jedení trpké kořenové zeleniny, která se ponoří napřed do slané vody

 

          JACHAC:

          - rozlomení středního macesu (levi) {lámání chleba}

 

          MAGID:

          čtení pesachové hagady: (Hagada = Vyprávění) Hagada šel Pesach

- namáčení trpké kořenové zeleniny do slané vody má vyprovokovat otázky - původně se jednalo o yzop                           

  namočený v krvi beránka

nejmladší účastník sederu pokládá hlavě rodiny čtyři následující otázky:

- Co odlišuje tuto noc ode všech ostatních nocí?

n     1. Že totiž každé jiné noci jíme jak kvašený, tak nekvašený chléb, a tuto noc jenom macesy?

n     2. Že každé jiné noci jíme všechnu zeleninu, ale dnešní noci pouze hořkou?

n     3. Že každé jiné noci ani jednou neponořujeme (do slané vody), a této noci podvakrát?

n     4. Že každé jiné noci jíme, hovíce si i nehovíce, a této noci si všichni hovíme?

 

                Na to hlava rodiny spolu s ostatními odpovídá vlastně celým příběhem o vyjití z Egypta a o mocných činech Hospodina, Boha Izraele.

 

         BARECH:

 - modlitba po jídle (birkat ha-mazot)

 

Požehnán jsi Hospodine, bože náš, králi světa, jenž živí celý svět svou dobrotou, milostí, láskou a soucitem, jenž dává pokrm každému tělu, protože trvalá je jeho láska. Díky Jeho velké dobrotě nám nikdy nescházela obživa a nebude nám scházet navěky věků. To pro  Jeho velké Jméno, neboť On živí vše, stará se o vše, všemu prokazuje dobro a připravuje stravu pro všechna svá stvoření, která stvořil. Požehnán jsi, Hospodine, jenž to všechno živíš.

 

         HALEL:

          sváteční chvalozpěv; končí slovy „Na budoucí rok v Jeruzalémě" 

 

         NIRCA                                                                                                                                                                                     

-         tradiční sederové písně

 

      Na konci sederové večeře se čte Chad gadja (jedno kůzle), což je aramejská lidová píseň, která stojí za to si jí přečíst.

       Základní myšlenkou písně je, že nad něčím vyšším je vždy ještě něco vyššího. Jedna z interpretací této písně je, že ono kůzle je symbolem Izraele, který koupil otec, Bůh za dva zuzy, tj. dvě desky smlouvy. Kůzle Izrael pak podlehne první z říší - Asýrii, za níž následuje celá řada utiskovatelů: pes - Babylónie, hůl - Peršané, oheň - Řecko, voda - Římané, býk - Muslimové, řezník - křižáci, anděl smrti - Turci. Závěr písně, kdy přichází Hospodin a zabíjí anděla smrti lze chápat eschatologicky.

 

         Čtení Hagada šel pesach, pesachové hagady, má mj. význam v tom, že je to prostředek k pochopení darované svobody. Ve skutečnosti totiž neexistuje svoboda, nýbrž konkrétní lidé, kteří o ni neustále usilují a hájí ji. Základním cílem hagady je každoročně znovu a znovu podněcovat (hlavně v dětech) lásku k této hodnotě, které si Židé jako národ příliš ve svých dějinách neužili.

 

          Tím tedy končí seder, který se slaví (v diaspoře) dva dni - dva večery.  Celý večer je protkán mnoha požehnáními, která svědčí o velké úctě Židů k svému Bohu – Adonaji (JHVH). Je dlužno ještě dodat, že ti, kteří se nemohou z nějakého důvodu zúčastnit svátku Pesach, mají tuto možnost o měsíc déle při tzv. druhých Velikonocích, o kterých hovoří také Bible (Nu 9,1-14).

 

         Pesach není pro Židy jen připomínkou na dávný čin Hospodina, ale naopak zůstává příslibem budoucí spásy. Žid si neříká, co pro nás Hospodin učinil, ale co pro mne učinil. Každá generace je povinna se považovat za tu, která je vyváděna z Egypta. 

 

Velikonoce v Novém zákoně

 

      Co se týká Velikonoc v Novém zákoně a slavení Velikonoc v době NZ, pak nám právě o způsobu slavení podává zprávy Josephus Flavius, který říká, že v této době bylo v Jeruzalémě až 3.000.000 lidí (podle střízlivých odhadů však méně). V době Pesach byly v chrámu obětovány prvotiny ječmene.  Po hledání zakázaného kvasu se prý samotná paschální večeře jedla vstoje. I tam byly poháry vína (někdo uvádí 4, někdo 2), určené pro určitou dobu, pečený beránek, nekvašený chléb, hořké byliny, koření. Pečlivě se zachovávalo rituální omývání rukou. I tehdy se převyprávěl příběh o vyjití z Egypta (dnešní hagada). Po druhém poháru vína následovalo lámání chleba, prý právě po tomto okamžiku odešel Jidáš do noci, aby Ježíše zradil. Předpokládá se, že ustanovení Večeře Páně bylo spojeno s třetím pohárem vína (pokud byly skutečně 4). Téma Ježíšova vzkříšení, vyvrcholení jeho „úkolu"  pro který přišel  na zem, je téma na zvláštní zamyšlení.

 

       Křesťané, pocházející z pohanského prostředí, však odmítali židovské svátky a neslavili je. To vedlo k různým sporům, které vyřešil až nicejský koncil roku 325, podle kterého se mají Velikonoce slavit v neděli po 14. nisanu. Kalendářně je to upraveno tak, že byly stanoveny na neděli po prvním jarním úplňku (po 21. březnu). S Velikonocemi byly časem spojovány různé zvyky (často pohanského původu), např. lidé si posílali vzájemně dárky - pomlázka, otroci bývali propouštěni na svobodu ap. Již na tzv. Zelený čtvrtek bývala slavena Večeře Páně, opakováno symbolické umývání nohou a kajícníci byli znovu přijímáni do církve.

 

Marta Marková