Peklo, co to je?


    

     Stále více evangelikálních teologů odkládá zmíněnou tradiční představu pekla, jakožto věčného trápení, a přiklání se k biblickému pojetí věčného trestu. Peklo je biblickým učením. Ale o jaké peklo jde? Je to místo, kde zatvrzelí hříšníci hoří po celé věky a jsou si vědomi toho, že budou trpět ve věčném ohni? Nebo jde o spravedlivý trest, kterým Bůh zahubí a navždy zničí hříšníky a hřích? Církve tradičně dlouhá léta učily, že peklo je místem věčného trápení a kazatelé hrozili svým posluchačům pekelnými blesky. Poslední dobou již takové kázání asi neuslyšíte, a to ani od fundamentalistických kazatelů, kteří by teoreticky ještě takto mohli věřit. Skutečnost, že již nekážou o věčném trápení nesouvisí pravděpodobně s nedostatkem poctivosti v hlásání nepopulárního učení, ale s jejich nechutí kázat učení, kterému lze jen těžko věřit. Jak je možné, aby Bůh, který tak miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby zachránil hříšníky, byl zároveň Bohem, který bez přestání mučí hříšníky? Jak může být Bůh Bohem lásky a spravedlnosti a zároveň věčně trápit hříšníky v pekelném ohni? Tento nepřijatelný paradox přivedl teology všech vyznání k novému zkoumání biblického učení ohledně pekla a konečného trestu. Základní otázka zní: Trápí pekelný oheň ztracené hříšníky věčně, nebo je stráví jednou pro vždy? Na tuto otázku existuje několik odpovědí. Dvě ze současných interpretací, které se pokoušejí představit peklo trochu humánněji, si zasluhují alespoň krátkou zmínku.


Alternativní pojetí pekla

     Metaforické pojetí pekla. Tato metaforická interpretace souhlasí s tím. že peklo je místem věčného trápení, ale jde spíše o duševní, než fyzické utrpení. Oheň nechápe v doslovném smyslu, ale jako obraz, a bolest je způsobena spíše oddělením od Boha, než fyzickým trápením.

Billy Graham vyslovuje tento názor, když říká: "Často jsem se ptal sám sebe, zda není peklem to, když naše srdce touží po Bohu, aby s ním mohlo být, oheň, který nemůžeme nikdy uhasit." Interpretace Billyho Grahama připadá mnohým velmi důmyslná. Ignoruje však skutečnost, že biblický popis tohoto ohně nemluví o ohni v našich srdcích, ale o místě, kde jsou zlí zničeni. William Crockett podporuje také toto metaforické pojetí: "Peklo tedy nemusí být popisováno jako pekelné plameny, podobné těm, které šlehaly z rozpálené Nebúkadnesarovy pece. Můžeme pouze říct, že vzbouřenci budou vyhnáni z Boží přítomnosti, bez jakékoliv naděje na návrat. Budou vyhnáni jako Adam s Evou, avšak tentokrát do "věčné noci", kde nikdy nebude radost ani naděje." Problémem tohoto pojetí pekla je v tom, že chce fyzické trápení jednoduše nahradit duševní trýzní. Naskýtá se však otázka, zda je věčná duševní trýzeň skutečně humánnější než fyzické trápení. Ale i kdyby to byla pravda, zmírnění bolestí v pekle ve skutečnosti nemění pravou podstatu pekla, protože stále zůstává místem nekonečného trápení. Nemůžeme problém vyřešit tím, že peklo učiníme humánnějším, nebo že předložíme přijatelnější tradiční koncepci pekla, aby se tak zdálo hříšníkům místo, kde stráví věčnost, trochu přijatelnější. Řešení je v pochopení pravé podstaty konečného trestu, který bude, jak za chvíli uvidíme, totálním zničením a ne věčným trápením.

 


Univerzalistické pojetí pekla

     Na druhou, radikálnější revizi učení o peklu měli vliv "univerzalisté", kteří omezují peklo na dočasnou situaci odstupňovaných trestů, které nakonec přivedou do nebe. Univerzalisté věří, že Bůh přivede každou lidskou bytost ke spáse a věčnému životu, aby nikdo nebyl odsouzen k záhubě nebo věčnému trápení, až nastane konečný soud.
Nikdo nemůže popřít, že pro křesťanské svědomí je univerzalismus přitažlivý, neboť každý, kdo pocítil božskou lásku, touží vidět Boha, jak zachrání celý svět. Avšak naše ocenění univerzalistických snah o vyvýšení triumfu Boží lásky a o vyvrácení nebiblické koncepce věčného utrpení nám nesmí zastřít skutečnost, že tato doktrína zkresluje biblické učení. Učení o univerzální spáse nemůže být pravdivé jen proto, že by věčné utrpení nebylo správné. To, že Boží plán spasení má univerzální rozsah, nesmí vytlačit skutečnost, že ti, kteří odmítají tuto příležitost spásy, zahynou. Přestože jsou metaforické i univerzalistické pojetí dobře míněnými snahami o zmírnění konceptu věčného trápení, neberou v úvahu biblické údaje a zkresluje tak biblické učení o závěrečném potrestání hříšníků. K rozumnému řešení problému tradičního pojetí nedojdeme tím, že snížíme nebo zcela eliminuje stupeň bolesti v pekle (v tradičním významu), ale pouze tím, že přijmeme peklo takové, jaké ve skutečnosti je: tedy jako závěrečný trest a definitivní zničení zlých. Jak říká Bible: "a bude po svévolníkovi" (Žalm 37,10; ČEP), neboť jeho "koncem je zahynutí" (Fil 3,19).


Pojetí pekla jako zničení

Víra v závěrečné zničení hříšníků vychází ze čtyř výrazných biblických myšlenek: 1) smrt jako odplata za hřích; 2) biblické výrazy týkající se zničení hříšníků; 3) morální důsledky věčného trápení; 4) vesmírné důsledky večného trápení.

 

Smrt jako odplata za hřích. Konečné zničení zatvrzelých hříšníků je poprvé naznačeno v biblickém principu, že trestem za hřích je smrt: "Duše, která hřeší, ta umře" (Ez 18,4.20); "Mzdou hříchu je smrt" (Řím 6,23). Samozřejmě, že odplatou za hřích není první smrt, kterou zakouší všichni jako výsledek Adamova hříchu, ale to, co Bible nazývá druhou smrtí (Zj 20,14; 21,8). Jde o konečnou a nezvratnou smrt, kterou zakusí zatvrzelí hříšníci. Znamená to tedy, že konečnou mzdou hříchu není věčné trápení, ale definitivní smrt. Bible učí, že smrt je zánik života. Kdybychom neměli jistotu vzkříšení (1Kor 15,18), byla by smrt koncem naší existence. Avšak díky vzkříšení není smrt koncem našeho života, ale dočasným spánkem. Avšak ti, kteří zakusí druhou smrt, už nebudou vzkříšeni, neboť budou stráveni "hořícím jezerem" (Zj 20,14). To bude konečné zničení.

 

Biblické výrazy týkající se zničení hříšníků. Druhým závažným důvodem pro víru ve zničení hříšníků při závěrečném soudu jsou výrazy, které Bible používá při popisu konce zlých. Podle Basila Atkinsona používá Bible více než 25 podstatných jmen a sloves, aby popsala tento konec. Například mnohé žalmy popisují závěrečné zničení hříšníků velmi tvrdými obrazy (Žalm 1,3-6; 2,9-12; 11,1-7; 34,9-23; 58,7-11; 69,23-29; 145,17.20). Například v Žalmu 37 čteme, že svévolníci "uvadají rychle jako tráva" (v.2); "budou vymýceni... a bude po svévolníkovi" (v.9.10); "zhynou... vytratí se v dýmu" (v.20); "vzpurní budou do jednoho vyhlazeni" (v.38). Žalm 1 dává do protikladu cestu spravedlivých a svévolníků. O nich říká, že "na soudu... neobstojí" (v.5); "jsou jako plevy hnané větrem" (v.4); "cesta svévolníků vede do záhuby" (v.6). V Žalmu 145 David prohlašuje: "Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje" (v.20).

 

Tato ukázka citátů, které mluví o konečném zničení svévolníků, je v úplném souladu s učením zbytku Písma. Proroci často předpovídají konečné zničení zlých v kontextu eschatologického dne Hospodinova. Izajáš provolává, že "zkáza nevěrných a hříšníků však bude stejná, zajdou ti, kdo opustili Hospodina" (Iz 1,28). S podobným popisem se můžeme setkat také u Sofonjáše (1,15.17.18) a Ozeáše (13,3). Poslední strana Starého zákona představuje propastný rozdíl mezi osudem věřících a nevěřících. Těm, kteří se bojí Hospodina, "vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích" (Mal 3,20). Ale ty, kteří nevěří, den Hospodinův "sežehne... Nezůstane po nich kořen ani větev." (Mal 3,19). Stejně tak i Nový zákon používá pro popis konce svévolníků výrazy a obrazy, které ukazují na úplné zničení. Ježíš přirovnává úplné zničení hříšníků ke koukolu, který je svázán do snopů, aby byl spálen (Mat 13,30.40), ke špatné rybě, která je vyhozena (Mat 13,48), ke špatné rostlině, která je vykořeněna (Mat 15,13), k neplodným stromům, které jsou vytnuty (Luk 13,7), k uschlým ratolestem, které jsou spáleny (Jan 15,6), k nevěrným vinařům, kteří jsou zahubeni (Luk 20,16), ke špatnému služebníku, který je vyhnán (Mat 24,51), k předpotopním lidem, kteří byli zahubeni potopou (Luk 17,27), k obyvatelům Sodomy a Gomory, kteří byli zahubeni ohněm (Luk 17,29), a nakonec ke vzbouřeným služebníkům, kteří byli při příchodu svého pána zabiti (Luk 19,14.27).

 

     Všechny tyto ilustrace popisují obrazným způsobem konečné zničení hříšníků. Rozdíl mezi osudem spasených a ztracených je rozdílem mezi životem a zničením.  Ti, kteří citují Ježíšova slova o pekle nebo pekelném ohni (gehenna, Mat 5,22.29.30; 18,8.9; 23,15.33; Mar 9,43.44.46-48) proto, aby tím podpořili svoji víru ve věčné trápení, neberou v úvahu jednu důležitou věc. John Stott poznamenává: "Tento oheň je označen jako ´věčný´ a ´neuhasitelný´, ale bylo by podivné, kdyby nedovedl zničit to, co je do něj uvrženo. My počítáme s opakem: bude to navždy zničeno, ne navždy trápeno. Vždyť se mluví o dýmu (důkaz, že oheň vykonal své dílo), který vystupuje ´na věky věků´ (Zj 14,11; srov. 19,3)." Kristův výrok o gehenně nenaznačuje, že by peklo bylo místem trápení bez konce. To, co je věčné a neuhasitelné, není trest, ale oheň, který, stejně jako v případě Sodomy a Gomory, zcela a úplně zničí bezbožné, jednou pro vždy. Ježíšův výrok, podle nějž bezbožní "půjdou do věčného trestu, ale spravedliví do věčného života" (Mat 25,46), je obecně pokládán za důkaz toho, že bezbožníci budou věčně trpět. Tento výklad ale ignoruje rozdíl mezi věčným trestem a věčným trestáním. Řecké slovo aionios ("věčný") znamená doslovně "ten, který trvá navěky" a často odkazuje spíše na trvalost výsledku, než na průběh děje. Například Juda 7 říká, že Sodoma a Gomora byly vystaveny "trestu věčného [aionios] ohně". Je evidentní, že oheň, který zničil tato dvě města, není věčný ve svém trvání, ale ve svém věčném důsledku.

     Další příklad můžeme najít v 2Tes 1,9, kde Pavel, když hovoří o těch, kteří se vzepřeli evangeliu, říká: "Jejich trestem bude věčná záhuba daleko od Pána a slávy jeho moci." Je evidentní, že zničení bezbožných nemůže trvat věčně, neboť je těžké si představit způsob věčného ničení bez následků. Zničení bezbožných není věčné proto, že by proces jejich ničení neustále pokračoval, ale proto, že jeho výsledky jsou trvalé. Nemůžeme se vyhnout slovníku, který používá v souvislosti se zničením kniha Zjevení. Zde představuje prostředek, kterým Bůh zvítězí nad zlem, které stálo proti němu a jeho lidu. Jan živými obrazy popisuje, jak jsou ďábel, šelma, falešný prorok, smrt, říše mrtvých a všichni bezbožní uvrženi do ohnivého jezera, což je "druhá smrt" (Zj 21,8; srov. 20,14; 2,11; 20,6). Židé používali výraz "druhá smrt" aby popsali konečnou a nevratnou smrt. Mnoho příkladů můžeme nalézt v Targúmu, aramejském přepisu Starého zákona. Například v Iz 65,5.6 Targúm říká: "Jejich trest bude v gehenně, kde oheň hoří po celý den. Hle, je to přede mnou zapsáno: ´Nedostane se jim oddechu za života, ale budou potrestáni za svá předstoupení a jejich těla půjdou do druhé smrti.´ng of Life and Death. " Pro spasené představuje vzkříšení odměnu druhého, hodnotnějšího života, ale pro zatracené je to odplata druhé, definitivní smrti. Tak, jako už pro vykoupené neexistuje smrt (Zj 21,4), tak pro odsouzené už neexistuje život (Zj 21,8). "Druhá smrt" je tedy smrtí konečnou a nevratnou. Vykládat tento výraz jinak - tedy jako věčné vědomé trápení, nebo odloučení od Boha - znamená popírat biblickou definici, který představuje smrt jako zánik života.

 

Morální důsledky věčného trápení. Třetím důvodem, proč věřit v definitivní zničení bezbožných, jsou nepřijatelné morální důsledky učení o věčném trápení. Představa, že Bůh bez rozpaků mučí hříšníky po celou věčnost, je absolutně neslučitelná s biblickým zjevením Boha jako nekonečné lásky. Bůh, který svým stvořením určil nekonečné mučení, bez ohledu na závažnost jejich hříchů, nemůže být tím milujícím Otcem, kterého nám představil Ježíš Kristus.  Má snad Bůh dvě tváře? Je na jedné straně nekonečně milosrdný, ale současně nenasytně krutý? Může tak milovat hříšníky, že pošle svého Syna, aby je zachránil, a zároveň tak nenávidět zatvrzelé hříšníky, že jim určí kruté trápení bez konce? Můžeme oprávněně chválit Boha za jeho dobrotu, jestliže trápí hříšníky po celou věčnost? Morální cítění, které dal Bůh do našich myslí, nemůže akceptovat krutého Boha, který bez přestání trápí hříšníky. Boží spravedlnost nemůže vyžadovat věčný trest věčného trápení pro hříšníky, kteří jsou omezeni v čase. A navíc je věčné trápení v rozporu s biblickou vizí spravedlnosti, neboť by zde byl značný nepoměr mezi hříchy, spáchanými v průběhu života, a trestem za ně v průběhu věčnosti. John Stott se ptá: "Nebyl by to enormní nepoměr mezi hříchy, vědomě spáchanými v čase, a vědomým trápení prožívaným celou věčnost? Nechci tím snižovat závažnost hříchu jakožto vzpoury proti Bohu, ale ptám se, zda je ´věčné a vědomé trápení´ slučitelné s tím, jak nám Bible představuje Boží spravedlnost."

 

Vesmírné důsledky věčného trápení. Čtvrtým a zároveň posledním důvodem, proč věřit ve zničení bezbožných, je to, že věčné trápení předpokládá věčný vesmírný dualismus. Nebe a peklo, štěstí a bolest, dobro a zlo, které paralelně existují navždy. Je nemožné dát tento pohled do souladu s prorockou vizí nové země, kde už není "ani žalu, ani nářku, ani bolesti... - neboť co bylo, pominulo" (Zj 21,4). Jak by se mohlo zapomenout na nářek a bolest, jestliže by agonie a trýzeň byly věčnou součástí nového řádu věcí? Přítomnost nespočetných miliónů lidí, trpících hrozným trápením, bez ohledu na vzdálenost od sídla spasených, by jen narušovala pokoj a štěstí nového světa. Nové stvoření by bylo nedokonalé již od prvního dne, poněvadž hříšníci by byli věčnou realitou Božího vesmíru. Záměrem plánu spasení je konečné odstranění přítomnosti hříchu a hříšníků z tohoto světa. Jedině až budou hříšníci, satan a démoni úplně stráveni v ohnivém jezeře a zahynou druhou smrtí, můžeme říct, že Kristův plán vykoupení je dokonán. Věčné trápení by stále vrhalo stín na nové stvoření. Naše doba se zoufale potřebuje naučit bázni Boží, a to je jeden z důvodů, proč kázat o soudu a věčném zničení. Musíme lidi upozornit na to, že ti, kteří nakonec odmítnou Kristovy principy života a jeho opatření pro spásu, zakusí strašný soud a "jejich trestem bude věčná záhuba" (2Tes 1,9). Musíme s jistotou hlásat velký rozdíl mezi věčným životem a trvalým zničením. Jestliže kazatelé pochopí biblické učení o posledním soudu, uvolní se jejich jazyk, neboť budou moci živě kázat toto učení bez obav, že líčí Boha jako monstrum.

 

Samuele Bacchiocchi (1. srpen 1999)

Samuele Bacchiocchi (Ph. D., Pontificia Universita Gregoriana) je profesorem náboženství na Andrewsově Univerzitě v Berrien Springs (Michigan, USA). Tento článek vychází z jedné kapitoly jeho nové knihy "Immortality or Resurrection? A Biblical Study on Human Nature and Destiny".