Co to je reinkarnace?

 

1. Vymezení základních pojmů

 

            Pro většinu lidí znamená reinkarnace převtělování, stálé rození a umírání, prostě člověk zemře a jeho „duše" se po určité době vtělí do další bytosti. Je to pohled sice v podstatě správný, ale naprosto neúplný. Problém je daleko hlubší, nenápadnější, a tím záludnější. Je přijímán dokonce i mnoha křesťany, aniž by postřehli jakékoliv nebezpečí.

            Co tedy znamená reinkarnace? Je to (přeloženo do češtiny) složenina tří slov:

Zpět – do – těla. Jde tedy skutečně o návrat duše do nového lidského těla – o nové narození, což znamená další život.

            Proč je však tento cyklus rození a umírání možný? Proč se člověk znovu narodí?

            Podle původní východní (buddhistické) filozofie existují čtyři vznešené pravdy. Ta první říká, že existuje utrpení, což je v podstatě cokoliv, co v tomto životě prožíváme (narození, smrt, nemoc, spojení s tím, co není milé, odloučení od toho, co je milé, nedosáhnutí toho, po čem toužím). Toto utrpení ale má svůj vznik – původ, což je vždy další život (neboť život je utrpení). Utrpení však lze odstranit, a to tím, že se zamezí novému narození. Jde o zastavení tohoto koloběhu životů, což se odborně nazývá nirvána. Čtvrtá pravda učí, jak toho lze docílit. Jedná se zde především o různé druhy transcendentální meditace, jógy…

            Podstatný je zákon karmy, neboli příčiny a následku (odplaty). Ten říká, že každý skutek (dobrý i zlý) bude v dalším životě odplacen (což je pro mnoho lidí přitažlivé svojí zdánlivou spravedlností). V praxi to znamená: jestliže se budu chovat dobře, zajímat se o duchovní věci, pak budu v příštím životě blíže k ukončení utrpení, koloběhu životů, blíže blaženosti, spáse, splynutí s vesmírným všehomírem. Pokud se ale budu chovat špatně, pak se v dalším životě tomuto cíli vzdálím, a tedy budu muset tyto špatnosti odtrpět (očistit se od nich např. nemocí – tím, že budu chromý, žebrající…), a tak se mohu v dalším životě posunout dál.

            Podle tohoto názoru musíme na cestě ke spáse projít mnoha životy, přičemž v každém z nich se díky vlastnímu úsilí posouváme o stupínek výš.

 

2. Vztah reinkarnace a křesťanského chápání spásy

 

            Zde se od krásně vypadajících a do sebe logicky zapadajících myšlenek dostáváme k jádru věci. Co na to říká Bible?

 

  1. V prvé řadě je reinkarnace (a tím i celý zákon karmy) založena na existenci nesmrtelné duše, která je schopna vlastní samostatné existence, nezávislé na lidském těle. V tomto ohledu známe jasné biblické stanovisko. Podle 1Tim 6,16 je nesmrtelný pouze Bůh. Člověk navíc nemá duši, ale celý je duší – Gn 2,7 a podle Job 14,10-12 a 2Petr 3,10-13 upadá člověk v okamžiku smrti do spánku, ze kterého se neprobudí až do Kristova druhého příchodu (1Tes 4,13-18). Podle Bible tedy smrt není okamžikem přechodu do jiné formy vědomé existence, ale stavem nevědomí, spánku.

 

  1. Podle Žid 9,27 člověk umírá jen jednou a pak (v souvislosti s předchozími verši o vzkříšení při Kristově návratu) bude soud. Bible nezná mnohočetný cyklus životů. Stále nás naopak vyzývá, abychom se rozhodli dnes (Žid 3,7), protože zítřek už být nemusí. Tento život je časem milosti pro přijetí Krista, pro obnovení narušeného vztahu s Bohem, protože po tomto životě nebude další šance, ale Boží soud, spravedlivé „rozdílení cen", pro které jsme se v tomto životě rozhodli. Oba dva přístupy (reinkarnace – křesťanství) nelze sloučit, neboť se diametrálně odlišují v pojetí hříchu a jeho řešení. Reinkarnace se jako ke zdroji obrací k člověku (očišťování se v mnoha životech), kdežto křesťanství ke Kristu (Jan 17,3).

 

 

  1. Aby člověk mohl být spasen, musí se podle reinkarnace narodit a žít mnohokrát, aby se vlastním úsilím dostal na úroveň postačující ke spáse, k přechodu do věčné blaženosti, nirvány. Musí si spasení zasloužit mnoha dobrými životy a skutky, přičemž každý zlý skutek je odpuštěn tak, že v dalším životě (nutně pak kvalitativně horším) je odpykán.

 

Zde narážíme na naprostou neslučitelnost s křesťanským pojetím spásy, podle kterého je darem milosti od Boha (Ef 2,8.9), získává se vírou hned (Jan 5,24) a nelze si ji nijak zasloužit. Také hříchy si neodpouštím (neodpykávám) já, ale odpouští je Bůh (přičemž podle 2Kor 5,19; Řím 5,6-8 Bůh člověku hříchy již dávno odpustil). Jde pouze o uznání svého zbloudění a o návrat, znovuobnovení porušeného vztahu s Bohem. Podle Luk 15,11-24 nás Bůh očekává, vyhlíží, odpouští již před vyznáním hříchů. Pokání a vyznání nemění Boha, ale mne. Ukazuje mi, že jsem se odloučil od Boha a měl bych se vrátit. Důsledkem pokání pak není odpuštění mých hříchů. (Vždyť v Kristu mi Bůh odpustil již dávno. Pokání není cenou za odpuštění, neusmiřuje Boha s námi. Sebebolestivějším a sebelítostivějším pokáním nemohu docílit, aby se na mne Bůh nehněval, protože On se nehněvá – Jan 3,16, ani nemohu docílit, aby mi odpustil, neboť se tak již stalo, ale jde o obnovení vztahu mezi mnou a Bohem.)

 

3. Problematické verše

 

            Zastánci reinkarnace poukazují nejen na to, že se o ní v Bibli mluví, ale učí, že sám Ježíš i učedníci ji zastávali, a církev tomuto pojetí po dlouhou dobu věřila a učila a teprve později se od něho odklonila. Pravdou je, že r. 553 n. l. bylo na cařihradském koncilu zakázáno učení církevního otce Origena o preexistenci duší (že duše existuje už před narozením, což je jedno ze základních východisek reinkarnace). Bylo tak učiněno jako reakce na vzrůstající reinkarnační tendence a svůj základ pro odmítavé stanovisko koncil čerpal z Písma.

 

Co s problematickými verši v Bibli?

 

A.      Eliáš (1 Král 18; 2 Král 2,18; Mal 4,5; mat 17,3; Jan 1,21; 17,12; 1Petr 2,22; Luk 1,13-17; 2Tes 2,9).

 

Podle 1 Král 18 Eliáš vyzýval k návratu k živému Bohu, k osobnímu vztahu. Ve 2 Král 2,18 je záznam o jeho vzetí Bohem do nebe (viz Mat 17,3). Skrze proroka Malachiáše (Mal 4,5) Bůh zaslíbil opětné poslání proroka Eliáše, aby vykonal totéž dílo, dříve než nastane Hospodinův den veliký a hrozný. Podle Jan 1,21 židovští kněží a učitelé (de facto celý národ) čekali skutečného Eliáše, který sestoupí z nebe. Jan jim ale jasně řekl, že tím Eliášem není. Naproti tomu Ježíš v Mat 11,14; 17,12 Jana Křtitele za Eliáše označuje.

            Lhal Jan Křtitel, nebo Ježíš? Podle 1Petr 2,22 však Ježíš nikdy nezhřešil a nelhal. Co s tím?

            Jan Křtitel odmítl označení Eliáš v té podobě, jakou chápali rabíni – že sestoupí se slávou z nebe (s tím se pojila neustále živená národní hrdost a touha vypořádat se s Římany). Tuto představu Jan odmítl. Nepřišel plnit zbožná přání a touhy kněží, ale Boží vůli.

            Přesto jím podle Ježíše byl. Jak je to možné? Podle Luk 1,13-17 sám anděl sdělil Zachariášovi, že Jan bude Eliášem, nikoli však fyzicky, ale jako ten, kdo bude působit stejným způsobem – obracet lidi k Bohu, vyzývat je k návratu.

            Janovo eliášství není vázáno na tělo, ale na způsob, charakter práce, pro kterou byl Bohem povolán. Stejný princip je popsán ve 2Tes 2,9, kde je proroctví, že před Kristovým návratem zde bude člověk nepravosti, syn zatracení, který bude působit v moci satanově. Nejde o ďáblův fyzický projev v tomto světě, ale bude zde mít své lidi (vždy je měl a má i dne), kteří jeho způsoby a metodami budou pracovat proti Božímu dílu.

 

B. Slepý (Jan 9)

 

            Zde je popsán případ slepého, kterého Ježíš uzdravil. Předchází mu ještě rozhovor učedníků s Ježíšem. Ptali se, zda jeho nemoc je způsobena jeho hříchem, nebo jeho rodičů. Zastánci reinkarnace zde vítězně poukazují na naprostou samozřejmost reinkarnačního pojetí (zákon karmy) v Kristově době, neboť samotní učedníci tomu prý věřili.

            Zde však je řešením přečíst si verš 3. Podle reinkarnace v současném životě trpím za špatné skutky z minulého života, a tak se očišťuji a připravuji pro vyšší stupeň v životě příštím. Ježíš zde ale jasně prohlásil, že nemoc tohoto člověka není kvůli hříchu, ale proto, aby Bůh mohl ukázat svoji moc a lásku i k těm nejubožejším – a také proto, že všichni potřebujeme prohlédnout ze své duchovní slepoty, abychom konečně viděli, poznali a lépe chápali Boží věci.

 

C. Ezau a Jákob (Řím 9,10-13; Gn 25,27-34)

 

            Proč Bůh nenáviděl Ezaua? (Je třeba ovšem velmi opatrně zacházet s pojmem nenávist ve vztahu k Bohu, Boha nelze vtěsnat do lidských pojmů.) Protože pohrdl prvorozenstvím. Prvorozený byl za celou rodinu povolán ke zvláštnímu vztahu s Bohem. Obětoval za hříchy rodiny a Bůh s ním komunikoval. Stál mezi rodinou a Bohem. Zprostředkovával rodině Boha. Byl Božím obrazem pro rodinu. Byl předchůdcem kněží v chrámě, což byl předobraz na Krista.

            Toto Ezau odmítl. Naproti tomu Jákob po této výsadě prahl, toužil po těsném vztahu k Bohu. A Bůh ho miloval. Zastánci reinkarnace poukazují na to, že Ezau byl Bohem nenáviděn proto, že v minulém životě žil špatně – proto v tomto životě sklízí odplatu. Prostudujeme-li si však Řím 9,10-13 pozorně, zjistíme, že tomu tak není. Podle v. 11a dříve než se narodili, neudělali nic dobrého ani zlého. Proč? Protože před tím nežili (Kaz 9,5-6), čímž je popřena jejich preexistence i to, že by jejich současný život byl ovlivněn skutky z předchozího života. Dále (podle v. 11b-12) je Boží pohled na oba bratry nikoli výsledkem jakýchkoli skutků v předešlých životech, ale důsledkem toho, že Bůh znal dopředu charaktery obou a když se jejich matka Rebeka ptala Boha na jejich povahy, sdělil jí to (Gn 25,22-13).

            Na to přívrženci reinkarnace namítají, že Bůh přece nemůže znát před narozením jejich osudy, když už předtím nežili. (Pokud prý nežili dříve, nelze z toho na základě předchozích skutků odvodit, jak se bude odvíjet jejich další život, jakou karmickou odplatu obdrží – dobrou, či zlou.) Ale Jer 1,5 tuto domněnku vyvrací a poukazuje na Boha jako vševědoucího.

 

4. Možnosti zjištění předchozích inkarnací

 

            největším problémem bývá vysvětlit, jak je možné, že si člověk přesně pamatuje místo, osoby i situace, ve kterých se nacházel ve svém údajném předchozím životě či jednom z předchozích životů. Když pátrá v historických záznamech, nachází naprosté shody. Jak je to možné?

            V drtivé většině případů se reinkarnační zážitky získávají a zjišťují při hypnóze. Duše, která prý je věčná a po smrti se inkarnuje do dalšího těla, samozřejmě má plné vědomosti o předchozích životech. Ty jsou však uloženy v hluboké oblasti lidského podvědomí a jen málo z nich je přístupných našemu vědomí (tzn. že si vzpomínám), většinou jsou dostupné pouze pomocí hypnózy (popř. autohypnózy a dalších meditačních technik). Pomocí hypnózy je tak možné se upomenout na předchozí životy. Jak je to možné? Jak to, že si při hypnóze někdo vzpomene např. na to, že v 16. století žil jako dřevorubec nedaleko Londýna pod jménem John Smith, měl ženu jménem Anna a tři dcery, z nichž jedna se utopila a dvě zemřely na choleru? Jak je možné, že podle historických záznamů – matrik, tito lidé skutečně žili?

            Jako křesťan, stojící na autoritě Božího slova, přijímám toto vysvětlení:

 

A.      při hypnóze se naprosto vzdávám sebekontroly a vlády nad svým podvědomím a vědomím. Při bdělém stavu se satan snaží útočit na mé myšlení a obrátit ho svým směrem, snaží se vkládat do našeho myšlení své názory a smyšlenky. V bdělém stavu mne ale nemůže plně ovládnout a prostoupit. Avšak v hypnóze ano, protože se vzdávám kontroly nad sebou samým a vydávám se všanc komukoli.

 

B.     Satan s jeho andělé znají všechny lidi, kteří žili před námi – jejich osudy, jejich řeč. Vždyť se je snažili svést na svoji stranu. Usilovali o každého jednotlivce.

 

C.     Proto při hypnóze, kdy má satan naprosto volný a legální vstup, vloží do vědomí informace o těchto dříve žijících lidech, popřípadě způsobí dokonalou snovou vizualizaci (mám v hypnotickém spánku až hmatatelný prožitek návratu do jednoho z minulých životů), takže navození atmosféry předchozího života je stoprocentně dokonalé! Pro hypnotizéra (ale i pro vědce zkoumajícího tento fenomén) je navíc důkazem, že hypnotizovaný se právě pohybuje v předchozím životě (či ho opětně částečně prožívá), kdy žil třeba na jiném kontinentě a byl ženou, i to, že hovoří plynně řečí této země, s tehdejší gramatikou (např. 3 století starou) a s ženskou intonací! Je zde velmi nápadná shoda se spiritistickými médii, kterými hovoří údajný duch zemřelého. Zde jde ovšem o jinou rovinu, protože jste to stále vy, ne někdo mrtvý, ale vy v předchozích životech.

 

Je jasné, že i zde se člověk stává médiem padlých duchovních bytostí. Nemohu nepřijmout výrok sestry Whiteové, která říká, že v poslední době těsně před Kristovým návratem bude satan provádět takové zázraky, že se Boží lid nebude moci spolehnout ani na své smysly (např. při hypnóze se dozvíte, kdo jste byl v předchozím životě a historicky vše souhlasí), ale pouze na Písmo. A to, jak jsme si ukázali, je v otázce nesmrtelné duše, stavu po smrti, způsoby spásy… atd. naprosto jednoznačné.

 

5. Předpoklady vzniku důvěry v reinkarnaci

 

            Především můj vztah k Bibli, chápání úlohy Bible a způsob jejího výkladu určuje nejen to, čemu, ale vposledku hlavně komu věřím.

            Měl jsem možnost hovořit s farářem jedné z protestantských církví. Nevěří ve stvoření a potopu podle Bible. Jsou to prý pouze symbolické obrazy vyjádřené mytologickými prostředky tehdejší doby. Věda prý od té doby pokročila. Na námitku, že stvoření i potopě věřil Ježíš, odpověděl, že ano, ale Ježíš se mýlil. Na nás prý pak spočívá úloha třídit, v čem měl či neměl pravdu.

            Pokud si takto odstraním jediný pevný bod, pak nejen že nevím, čemu věřit, ale pak se může zjevit kdokoli a říkat cokoli a já nemám míru pro zhodnocení. Naopak po tom lačně skočím, protože svoji duchovní vyprahlost musím nějak uspokojit.

            Pokud nepřijmu Bibli jako Boží slovo, pak mne satan dostal tam, kam chtěl.

 

 

6. Důsledky víry v reinkarnaci

 

A. Neexistuje hřích

 

            Hřích neexistuje proto, že jsi na cestě k dokonalosti, tzn. že jsi více či méně dokonalý již teď. To vede k tomu, že tvé chování není v podstatě špatné! Samozřejmě neexistuje věčné zatracení, protože díky mnoha životům se ke spáse jednou stejně dostaneš. Díky tomu také není místo pro soud.

            Jeden muž byl ženatý a měl děti. Na jednom večírku se seznámil s ženou, se kterou se do sebe na první pohled zamilovali. Udržovali intimní poměr, z čehož měl on výčitky svědomí. Díky hypnóze se dostal do svých údajně předchozích životů a zjistil, že ona žena je jeho věčná harmonické družka, a tedy k sobě patří, a on v tomto životě udělal chybu, že na ni nepočkal. Po tomto zjištění už žádné výčitky neměl. A tak padají jakákoliv morální měřítka (Desatero) i hodnoty (rodiny).

 

 

B. Není potřebný Spasitel

 

            Protože neexistuje hřích, není potřebí Spasitele. Důsledky svých méně dobrých (ne špatných) skutků si v příštím životě vyřeším sám. Já jsem svůj spasitel.

 

C. Teorie druhé šance

 

            Protože tě čeká i příští život (nejen jeden), neukvapuj se s rozhodnutím v duchovní oblasti. Máš dostatek času. Co nestihneš v tomto životě, zvládneš v některém z příštích.

 

D. Neexistuje vztah k osobnímu Bohu

 

            Protože ty sám jsi bohem, popř. Bůh je neosobní vesmírné všehomíro, není zde místo pro osobní, niterní vztah k bohu a pro modlitbu. Neexistuje zde spočinutí v laskavé Boží náruči (Mat 11,28). Člověk je vlastně úplně sám.

            Modlitba je nahrazena meditací (většinou mantrickou, což je opakování stejných slov či slovních a větných spojení a vžívání se do toho), důsledkem čehož je osvícení, nirvána, průlom do oblasti božství.

 

E. Netečnost k utrpení druhých

 

            Mnoho lidí v Indii umírá na ulicích. Téměř nikdo se o ně nestará. Proč? Protože Indie je jednou ze zemí, kde je reinkarnace a zákon karmy velmi zakořeněn. Oni trpí za své skutky v předchozích životech. Pokud se chtějí v příštím dostat výš, musí zde tyto činy odtrpět. Pokud jim pomohu, způsobím, že to zbylé budou muset dotrpět v příštím životě. Proto se nikdo o tyto lidi nezajímá. Tento přístup je vlastně projevem lásky k nim…

 

Závěr

 

Reinkarnace se jeví jako přitažlivá a spravedlivá. Právě proto snad jsou jejích stoupenců dnes miliony. Není to žel pouze prázdné teorie, jeví se, že zdánlivě stoprocentně funguje. Záludnost tkví především v tom, že bez Bible v ruce je to těžko odhalitelné!

            Kdo ve svém životě skutečně poznal, jaký pokoj dává Kristus, pro toho je modlitba tím nejkrásnějším, co v životě má, rozhovorem s Pánem a Stvořitelem všeho a všech. Kdo má v Kristu radost v tomto životě a jistotu pro život věčný, ten nepotřebuje pošilhávat po duchovních protézách, protože už nežije on, ale žije v něm Kristus a ten je dokonale duchovně zdráv. Jedinou ochranou před satanovými klamy dnes i zítra je prožívat v praxi Jan 17,3 (A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.). Tak jako si jsou blízcí muž a žena (tělesně, duševně, duchovně), tak úzký vztah máme prožívat s Bohem. Pak se nemusíme ničeho a hlavně nikoho bát (Jan 10,27,29 Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky.)

 

Ing. Martin Lejsal

Advent 2/94

 

Pozn.:

Na Východě je reinkarnace prokletím, na západě je žádoucím smyslem !!

Reinkarnace neřeší problém zla !!

Reinkarnace neřeší problém prvního „selhání" !!

Důsledkem víry v reinkarnaci a zákon karmy je netečnost k utrpení druhých !!