Vyznání víry (kréda), jak byla postupně přijímána křesťanskou církví:

 

První a základní vyznání víry křesťanů bylo jednoduché a stručné a máme jej zaznamenáno v 1. listu apoštola Pavla do Korintu (1Kor 12,3):

 

česky:

latinsky:

řecky:

 

Ježíš je Pán.

 

Dominus (est) Iesus.

 

KurioV IhsouV.

 

 

Jedním z nejznámějších a v mnohých křesťanských církvích dodnes používaným vyznáním víry je Apoštolské vyznání víry. Ve středověku se věřilo, že skutečně pochází od apoštolů. Není to sice pravda, ale jeho podstatná část skutečně pochází už z dob prvních křesťanů. Dnešní podobu má však až asi z 6. století.

 

Apoštolské vyznání víry (tzv. Apostolicum):

 

česky:

latinsky:

 

   Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.

   I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel*, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

   Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování**, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.

 

   Credo in Deum patrem omnipotentem, Creatorem coeli et terrae.

    Et in Iesum Christum, filium eius unicum, Dominum nostrum, qui conceptus est de Spiritu sancto, natus ex Maria virgine, passus sub Pontio Pilato, crucifixus, mortuus et sepultus, descendit ad inferna*, tertia die resurrexit a mortuis, ascendit ad coelos, sedet ad dexteram Dei patris omnipotentis: inde venturus est iudicare vivos et mortuos.

   Credo in Spiritum sanctum, sanctam ecclesiam catholicam, sanctorum communionem**, remissionem peccatorum, carnis ressurrectionem, et vitam aeternam. Amen.

 

* „sestoupil do pekel" (inferna – podsvětí). Tato věta v západních vyznáních nebyla až do konce 4. století, ale již před tím se vyskytovala na Východě.

** „obcování svatých" – první důkaz o tomto spojení v západním krédu je z 5. století. Pravděpodobně znamenalo „společenství s těmi, kdo byli církví prohlášeni za svaté". V 5. stol. bylo užíváno k obhajobě rostoucího kultu svatých – jejich uctívání a uctívání ostatků. V reformaci se tento výrok chápal a dodnes v protestantských církvích chápe jako výraz sdílení duchovních darů dle 1 Petr 4,10. Ve Východních církvích pak i jako společenství při svátostech.

 

 

Jako reakce na učení Aria, který tvrdil, že Ježíš Kristus není skutečný Bůh, ale nejvyšší stvořená bytost, se sešel v r. 325 koncil v Nikaji. Ten přijal jako obranu proti ariánství Nikajské vyznání víry:

 

Nicejské vyznání víry:

 

   Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, učinitele všech věcí viditelných i neviditelných.

   A v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Otce, jakožto jednorozeného, tj. z bytosti Otcovy [úsia]; Boha z Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého, zplozeného, nikoli učiněného, téže bytnosti s Otcem [homoúsios], skrze něhož bylo všechno učiněno, i na nebi i na zemi, jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl, vstal z mrtvých třetího dne, vstoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé.

   A v Ducha svatého.

   Ty, kteří praví, že byl čas, kdy ho nebylo, a že nebyl, dokud nebyl zplozen, a že byl učiněn z ničeho, nebo říkají, že je z jiné podstaty [hypostasis], či  bytnosti [úsia], nebo že byl Syn Boží stvořen nebo proměněn nebo že se změnil, obecná církev s klatbou odmítá.

 

 

Následující koncil (tzv. druhý ekumenický v r. 381 v Konstantinopoli) opět odsoudil ariánství a přijal podobné vyznání víry, které je známé jako Nicejsko-cařihradské.

 

Nicejsko-cařihradské vyznání víry:

 

česky:

latinsky:

 

   Věřím* v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.

   A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, z Otce zplozeného před všemi věky, Boha z Boha, Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, zplozeného, nikoli učiněného, téže bytnosti (podstaty) s Otcem, skrze něhož všechno učiněno jest, jenž pro nás lidi s naše spasení sestoupil s nebes a vtělil se z Ducha svatého a z Marie Panny a stal se člověkem, ukřižován také za nás pod Pontským Pilátem a trpěl a byl pohřben. A vstal z mrtvých třetího dne podle Písem a vstoupil na nebesa a sedí po pravici Otcově a opět přijde ve slávě soudit živé i mrtvé, jehož království nebude konce.

   A v Ducha svatého, Pána a oživovatele, jenž od Otce i Syna** vychází, jenž s Otcem a Synem je zároveň uctíván a oslavován, jenž mluvil skrze proroky.

   A jednu svatou, obecnou a apoštolskou církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů a očekávám vzkříšení z mrtvých a život budoucího věku. Amen.

 

   Credo* in unum Deum Patrem omnipotentem; factorem coeli et terrae, visibilium omnium et invisibilium.

   Et in unum Dominum Iesum Christum, Filium Dei unigentum, et ex Patre natum ante omnia saecula Deum de Deo, Lumen de Lumine, Deum verum de Deo vero, genitum, non factum, consubstantialem Patri; per quem omnia facta sunt; qui propter nos homines et propter nostram salutem descendit de coelis et incarnatus est de Spiritu Sancto ex Maria virgine, et homo factus est; crucifixus etiam pro nobis sub Pontio Pilato; passus et sepultus est; et resurrexit tertia die secundum Scripturas; et ascendit in coelum, sedet ad dexteram Patris; et iterum venturus est cum gloria, iudicare vivos et mortuos; cuius regni non erit finis.

   Et in Spiritum Sanctum, Dominum et vivificantem, qui ex Patre Filioque** procedit, qui cum Patre, et Filio simul adoratur et conglorificatur; qui locutus est per Prophetas.

   Ei unam sanctam catholicam et apostolicam Ecclesiam. Confiteor unum baptisma in remissionem peccatorum; et expecto resurrectionem mortuorum, et vitam venturi saeculi. Amen

 

* řecký text mluví v množném čísle, latinský v jednotném

** „i Syna" (filioque) není obsaženo v řeckém textu – tato vsuvka vyvolala velké rozepře mezi západní (latinskou) a východní (řeckou) církví. Východní církve zastávají názor, že Duch sv. vychází pouze od Otce (viz Jan 15,26).

 

 

Na další heretické směry (Arius, Nestorius, Eutychés, Apollinarius), vznikající v křesťanství reaguje tzv. Chalkedonské vyznání víry, přijaté na koncilu v Chalkedonu v r. 451. Vychází a cituje z vyznání Nikajského a Nikajsko-cařihradského a dále praví:

 

Chalkedonské vyznání víry:

 

   Následujíce svaté otce, učíme všichni jasně, že je nutno vyznávat: jeden a týž Syn, náš Pán Ježíš Kristus, je dokonalý, pokud jde o božství a týž je dokonalý, pokud jde o lidství, pravý Bůh a pravý člověk, s duchovou duší a s tělem, téže podstaty s Otcem i podle božství, téže podstaty s námi podle lidství, ve všem nám rovný kromě hříchu. Před veškerou věčností z Otce zrozen podle božství, v posledních dnech však pro nás a pro naši spásu zrozen z Marie, Panny a Boží Matky, podle lidství. Učíme uznávat jednoho a téhož Krista, jednorozeného Syna a Pána ve dvou přirozenostech, nesmíšeně, bez proměny, nerozděleně, neodtrženě, neboť rozdíl přirozeností nebyl spojením nikdy zrušen, mnohem spíše vlastnosti obou přirozeností jsou zachovány a v jedné osobě a hypostazi se spojují, nikoli ve dvě osoby rozděleny nebo odloučeny, ale jeden a týž jednorozený Syn, Bůh, Logos. Náš Pán Ježíš Kristus, jak dávno proroci o něm a Ježíš Kristus sám nás poučili. Když jsme tedy toto rozhodnutí s velkou, všestrannou péčí a přesností složili, rozhodl svatý a obecný sněm, že nikdo nesmí nějakou jinou víru přednášet nebo psát, skládat, mít nebo učit.

 

 

Ve středověku bylo na Západě kromě Nikajského a Apoštolského vyznání rozšířeno také tzv. Athanasiovo vyznání víry. Nepochází však od Athanasia, ale asi až z počátku 6. století z jihu Galie (Francie). Je známé také pod názvem „Quicumque vult", což jsou první slova jeho latinského znění. V tomto vyznání je také cítit touha po jasném vyjádření těch článků křesťanské víry, jež byly prvními herezemi napadány.

 

Athanasiovo vyznání víry:

 

   Kdokoli chce být spasen, tomu jest především potřebí, aby držel obecnou víru, neboť kdo ji celou a neporušenou nezachová, nepochybně na věky zahyne.

   Obecní víra pak jest ta, abychom ctili jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě bez míšení osob a bez rozlučování podstaty. Jiná jest totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého, ale Otce i Syna i Ducha svatého jedno jest božství, rovná sláva, společná velebnost. Jaký jest Otec, takový Syn, takový i Duch svatý. Nestvořený Otec, nestvořený Syn, nestvořený i Duch svatý. Nezměrný Otec, nezměrný Syn, nezměrný i Duch svatý, a přece nikoli tři věční, nýbrž jeden věčný, jako nikoli tři nestvoření, ani tři nezměrní, nýbrž jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně všemohoucí Otec, všemohoucí Syn, všemohoucí i Duch svatý, a přece nikoli tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí.

   Tak (jest) Otec Bůh, Syn Bůh, i Duch svatý Bůh, a přece nejsou tři Bohové, nýbrž jeden jest Bůh.

   Tak (jest) Otec Pán, Syn Pán, i Duch svatý Pán, a přece nejsou tři Páni, nýbrž jeden jest Pán.

   Neboť jako nás křesťanská pravda nutí vyznávati, že každá osoba zvláště jest Bůh a Pán, tak nám obecné náboženství zapovídá říkati, že jsou tři Bohové nebo Páni. Otec není od nikoho učiněn, ani stvořen, ani zplozen. Syn jest od Otce samého nikoli učiněn, ani stvořen, nýbrž zplozen. Duch svatý od Otce i Syna není učiněn, ani stvořen, ani zplozen, nýbrž vychází z nich. Jeden tedy Otec, nikoli tři Otcové; jeden Syn, nikoli tři Synové; jeden Duch svatý, nikoli tři svatí Duchové. A v této Trojici (není) nic dřívější ani pozdější, nic větší ani menší, nýbrž všechny tři osoby jsou mezi sebou spoluvěčné a sobě rovné, takže veskrze, jak již bylo výše řečeno, má býti ctěna i Trojice v jednotě, i jednota v Trojici. Kdo tedy chce býti spasen, smýšlej takto o Trojici.

   K věčnému spasení jest však nezbytné, aby (každý) věrně věřil také (ve) vtělení Pána našeho Ježíše Krista. Správná víra tedy jest, abychom věřili a vyznávali, že náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, je právě tak Bůh i člověk. Jest Bůh, z podstaty Otcovy před věky zplozený, i člověk z podstaty matky v (tomto) věku narozený; dokonalý Bůh, dokonalý člověk, záležející z rozumné duše a z lidského těla, rovný Otci podle božství, menší než Otec podle lidství; jenž je sice Bůh i člověk, ale přece nikoli dva, nýbrž jeden jest Kristus. Jeden pak nikoli proměněním božství v tělo, nýbrž přijetím lidství v Bohu.

   Jeden vůbec nikoli smíšením podstaty, nýbrž jednotou osoby. Neboť jako rozumná duše a tělo jest jeden člověk, tak Bůh a člověk jest jeden Kristus, jenž trpěl pro naše spasení, sestoupil do pekel, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otcově, odkud přijde soudit živé i mrtvé, k jehož příchodu mají všichni lidé opět vstáti se svými těly a vydati počet ze svých skutků. A kdo činili dobře, půjdou do života věčného, kdo však zle, do věčného ohně.

   Toto jest obecná víra; a kdo ji nebude věrně a pevně věřit, nebude moci býti spasen.

 

Uspořádala: Marta Marková