Z Kádeše táhli dál a celá pospolitost Izraelců dorazila k hoře Hóru. Na hoře Hóru na pomezí edómské země řekl Hospodin Mojžíšovi a Áronovi: "Áron bude připojen ke svému lidu a nevejde do země, kterou dám Izraelcům, protože jste jednali vzpurně proti mému rozkazu při Vodách sváru. Vyveď Árona a jeho syna Eleazara vzhůru na horu Hór. Svlékni Áronovi jeho roucho a oblec do něho jeho syna Eleazara. Áron bude připojen k svému lidu, zemře tam." Mojžíš vykonal, co mu přikázal Hospodin. Před očima celé pospolitosti vystoupili na horu Hór. Mojžíš svlékl Áronovi jeho roucho a oblékl do něho jeho syna Eleazara. I zemřel tam Áron na vrcholu hory. Mojžíš s Eleazarem s hory pak sestoupili. Když celá pospolitost spatřila, že Áron zesnul, celý dům izraelský Árona oplakával po třicet dní.

(Nu 20,22-29)

 

            Život velekněze Árona končí. Končí jeho služba Izraeli. Po 40 let putoval spolu s Mojžíšem a Izraelci pouští. Izraelci stojí nedaleko zaslíbené země a Áronovi je oznámeno, že tady jeho putování skončí. On již delší dobu ví, že do země zaslíbené nevejde. Nyní se dozvídá, že ten okamžik, kdy opustí Mojžíše i ostatní, je zde.

 

            Mojžíš tedy podle Hospodinova příkazu vystupuje spolu s Áronem a jeho synem Eleazerem na horu Hór. Pomalu stoupají dva sněhobílí starci vzhůru po příkrém svahu. Po 40 let spolu bok po boku stáli před Hospodinem i Izraelem. Mojžíšovi je 120 let, Áronovi asi o tři roky víc. Dva muži, bratři, které spojuje hluboké přátelství, stoupají vstříc rozdělení. Po mnoha letech se jejich cesty rozdělují. Využívají každé chvilky této poslední cesty, aby ještě využili okamžiků, kdy jsou spolu. A možná vzpomíná Áron na zásadní okamžiky svého života. Jeho život je ukázkou a důkazem Božího obrovského milosrdenství a neutuchajícího odpuštění, ale také takřka nepochopitelného pádu a hříchu:

 

            Áron směl před 40 lety vystoupit spolu s Mojžíšem na horu Sinaj (Ex 19,24) a přiblížit se Boží přítomnosti, spatřit Boží slávu. Směl se přiblížit Tomu, před kterým se Izraelci pod Sinají třásli (Ex 20,18). On jediný směl vstoupit na Sinaj spolu s Mojžíšem. To byla pro něj obrovská výsada, ale také odvaha z Áronovi strany, vždyť víme, že ostatní lid nechtěl s Hospodinem mluvit ze strachu. Tady Áron stál téměř tváří v tvář Boží přítomnosti. Byl jí v té chvíli blíž než kdokoli jiný, kromě Mojžíše. Pamatujete, jak Filip říká Ježíšovi: „Pane, ukaž nám Otce, víc nepotřebujeme" (Jan 14,8)? Tady jej Áron zažívá v „vidí". Už tedy víc nepotřebuje…?

 

Křesťané se po 2000 let snaží přiblížit Otci, vidět jej. A my s nimi. Áron jej vidí. Ne, že by viděl Boha jako takového, ale je mu snad nejblíže, jak jen může člověk být. Nejvýše, kam může k Hospodinu přistoupit. Neříkají mnozí kolem nás: „Ukažte nám svého Boha. Když nám jej ukážete, také v něj budeme věřit. Ukažte nám nějaký zázrak a uvěříme." Nechceme i my mnohdy vidět zázraky? Někdy říkáme: „Jo, učedníci, ti se měli, viděli Ježíše, chodili s ním. To my, kdybychom byli na jejich místě…. Někteří křesťané věří, že má-li člověk Ducha sv., že se to musí projevit v nějakém zázračném daru, např. daru mluvení jazyků, uzdravování… Je ten je pak prý skutečně pokřtěn Duchem sv., je ve spojení s Pánem a tím pádem mu tak blízko…. Ale:

 

            Co se ale stalo brzy poté, co Áron spatřil slávu Boží?: Mojžíš opět odchází na Boží horu. Má dostat kamenné desky od Hospodina. Na hoře je 40 dní a Áron??? Nevěřili bychom, jak je to jen možné… Áron odlévá zlatého býčka, aby se mu Izraelci mohli klanět! Před nedávnem Áron vystoupil tak vysoko, zažil blízkost Boží přítomnosti… „víc už nepotřebujeme" říkají učedníci… a ejhle…! Nebyl to sice Áronův nápad, ale Áron podlehl naléhání lidu. Byl to on, kdo měl před Izraelem osvědčit pevnost a modrost. Místo toho odlévá zlatého býčka. Když Mojžíš odešel na Boží horu, byl vůdcem Áron. On přece byl s Hospodinem na Sinaji, jeho rozhodnutí má váhu! Pak přece není odlití zlatého telete ničím špatným, když i Áron k tomu dává souhlas…

 

            … evidentně Árona věrným to, že potkal Boha tak blízko, neučinilo. Tak blízko byl Bohu na Sinaji a přesto následně zrazuje. To se může stát každému, budiž. Ale víte, co je horší? Že to nemá následky jen pro něj samotného, ale ještě pro 3000 izraelských mužů, kteří umírají jako následek jeho chybného rozhodnutí. Co čteme? Léviovci vykonali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů. (Ex 32,28) Kdyby Áron zůstal pevný, mohli ti muži ještě žít. Áron pro ně v tu chvíli představoval Boží vůli tak, jak my ji do jisté míry představujeme okolnímu světu. My, jako křesťané, vyznavači Ježíše Krista, jsme pod drobnohledem světa. Když my selžeme, možná kvůli nám nezahyne 3000 lidí, ale kdyby jen jeden…

 

            Ale pojďme dál: Áron je posvěcen a stává se na výslovný Boží příkaz nejvyšším knězem Izraele. Veleknězem. Pouze on má tu obrovskou výsadu, ale i závazek, že vstupuje 1x za rok do svatyně svatých, kam vnáší hříchy celé pospolitosti.  Jen on směl vstoupit do přítomnosti Hospodinovi slávy zjevující se nad slitovnicí. Jenom Áron! Na Árona v den smíření čekali s napětím všichni Izraelci, až vystoupí z velesvatyně a oznámí odpuštění a vymazání hříchů. Byl to Áron, kdo nosil zvláštní lněné roucho s náprsníkem s 12 kameny se jmény kmenů Izraele, jen on měl na rouchu urím a tumím, kterými se zjevovala Boží vůle. Na turbanu, tedy na pokrývce hlavy, pak měl nápis „Svatý Hospodinu" (Ex 28,36-37). Áron byl mužem, který byl povinen ne jen svým oděvem, ale i chováním zjevovat svatost  Boží. V každý okamžik svého života. Přes jeho selhání pod Sinají, se mu dostalo odpuštění a velké výsady a důvěry Boží.     Svatý Hospodinu = [hwhyl sdq (kodéš laAdonaj)]

 

            Tak jako Áron byl pro Izraelce představitelem a svědkem Božím, tak jsme i my představiteli a svědky Božími světu. Tak jako byl Áron knězem pro Izraelce, jame my kněžími pro své okolí. Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1P 2,9) Tak jako Áron jim sloužil navzdory jejich reptání a odsuzování, i my jsme povinni sloužit navzdory nepochopení světa. Tak jako Áron volal spolu s Mojžíšem k Hospodinu pro jejich hříchy, i my máme volat k Pánu pro hříchy světa. Áron svůj lid miloval, i my máme milovat.

 

 

A nyní stoupá Áron po Mojžíšově boku na vrcholek hory Hór a vzpomíná… Jak rád by změnil mnohá svá rozhodnutí v minulosti.

 

            Třeba svůj hřích, kterého se dopustil s Mirjam, když proti Mojžíšovi reptali a záviděli mu jeho možnost hovořit s Hospodinem „od úst k ústům". Pamatujete? Mirjam byla stižena za trest malomocenstvím a na 7 dní byla vyhnána mimo tábor.

            Vzpomíná na smrt svých dvou nejstarších synů Nádaba a Abíhúa (Lv 10,1). Jak je Hospodin usmrtil pro jejich opovážlivost, když přinesli cizí oheň v kadidelnicích před něj. Nereptal tehdy ani slůvkem, byli to přece však jeho synové… Hodně toho stařec Áron už zažil.

 

            A co ho trápí nejvíc a proč dnes jde vlastně na horu Hór: Vzpomíná se smutkem na události u Kádeše u Vod Sváru, jak tam tehdy s Mojžíšem zhřešili. Proto ani oni dva nakonec nevejdou do zaslíbené země a zemřou na cestě. To ho trápí asi ze všeho nejvíc. Jak jiná mohla být jejich budoucnost, kdyby tehdy obstáli. Proč jen tehdy neuposlechli přesně Hospodinova příkazu. Proč se jen tehdy nechali unést vztekem a hněvem…

 

A tak nyní vystupují na horu Hór dva bělovlasí staříci a jeden budoucí velekněz. Jdou pomalu, krok za krokem. Tam na hoře svléká Mojžíš z Árona jeho svaté lněné roucho a obléká jej Eleazarovi, který od nynějška přebírá úlohu velekněze Izraele. Nesmí Áron vstoupit do zaslíbené země, ach ta Kádeš, ty Vody Sváru…

 

            Tolikrát Hospodin Áronovi odpustil: zlatého býčka pod Sinají, závist proti Mojžíšovi spolu s Mirjam, nevěrnost jeho synů… On mu Bůh odpustil i hřích u Kádeše, ale následky si Áron nese. Tak moc by chtěl vidět zaslíbenou zemi… Ale Hospodin rozhodl jinak a Áron ví, že Hospodinovo rozhodnutí je svaté a správné. Naposled se loučí s Mojžíšem, věrným druhem, a umírá v bratrově náručí.

 

            Nám také Bůh mnohokrát odpouští i ty největší nepravosti. Nikdo z nás třeba není vrahem nebo jiným zločincem, ale i vraždu nebo jiný zločin dokáže Bůh odpustit. Ale následky si neseme každý dál. Každým hříchem, byť odpuštěným, si sami nakládáme břímě následků. Ne vždy hned dopadnou na hříšníka důsledky hříchů, ale jednou může pohár přetéci. Áron pokorně přijal svůj úděl a nereptal. Byl smutný, ale Boží vůle byla pro něj víc než jeho vlastní přání. Jako by Áron říkal Ježíšova slova: „Ne má vůle, ale tvá, Otče"… „Ne má vůle, ale tvá, Hospodine.  Až do smrti.

 

            Áron za svůj život mnohokrát selhal, jako i my mnohokrát selháváme. Ale Áron také na konci dokázal vytrvat a prokázat i ve smrti Hospodinovu svatost. Čím? Všimněme si, jak stručný je popis Áronovi smrti. Žádné srdcervoucí výjevy, žádné lamentování nad vlastním údělem a taky žádný vznešený pohřeb. Jen pokorné uznání vlastních chyb a uposlechnutí Hospodinova příkazu. Dokonce ani jeho hrob nikdo nezná. Mojžíš s Eleazarem jej pohřbili někde na vrcholku hory Hór. To je vše. Žádná úcta k hrobu světce, žádný pompézní pohřeb. A měl by nárok, vždyť byl samotným veleknězem Izraele! Ne, jen pokora.

 

            Áron prokázal svatost svého úřadu až do konce. I ve chvíli, kdy by jsme mohli říci, že tváří v tvář smrti má nárok na to, neohlížet se na druhé, přesto i v tuto chvíli zůstává velekněz Áron důstojným nositelem svatého úřadu. Oslavil Boha; většinu života to tak činil - i ve smrti.

 

            Apoštol Pavel říká:

            Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. (Ř 14,7-8)

 

            Náš život nepatří nám, patří Pánu. Jeho svatost jsme povinni odrážet a před druhými a svým životem potvrzovat. Na nás se dívá svět a na nás hledá každé naše klopýtnutí. Velekněz byl ve službě 24h denně. Vždy a za všech okolností se od něj čekalo, že bude připraven sloužit Bohu i lidu. Jeho úřad byl těžký a zodpovědný. Náš úřad je stejný. Jsme ve službě evangelia 24h denně, 7 dnů v týdnu. Jsme kněžími Boha Nejvyššího, náš úřad je těžký a zodpovědný. Ale stojí to za to, je to Boží dílo!

 

Apoštol Petr praví:

            Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh - tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků. Amen. (1P 4,11)