Slepý Bartimaios

Závěrečné kapitoly evangelia Marka pojednávají o poslední cestě Ježíše do Jeruzaléma. Právě na této cestě předpověděl učedníkům své zrazení, utrpení a smrt. Učedníci ale jeho slova neberou vážně, protože se vzápětí začali dohadovat o tom, kdo bude sedět Ježíšovy po pravici a po levici. Byli zaslepení svojí představou o Mesiáši. Neviděli a neslyšeli, co jim Ježíš říkal. Poté dorazili do Jericha. Nevíme, co zažili během jejich pobytu ve městě. To důležité se odehrálo, když vycházeli z města, aby vykročili na cestu k Jeruzalému. U městské brány se stala zvláštní událost. Otevřeme Boží slovo u Mk 10,46-52:

Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!" Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho!" I zavolali toho slepého a řekli mu: "Vzchop se, vstaň, volá tě!" Odhodil svůj plášť, vykročil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?" Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!" Ježíš mu řekl: „Jdi, víra tvá tě zachránila." Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Ve v.46. se dovídáme, že s Ježíšem vycházel z města veliký zástup. Důvodem nebylo pouze následování Krista. Právě se blížili velikonoce, jeden ze třech nejvýznamnějších svátků. Bylo povinností každého Žida se jednou do roka zúčastnil alespoň jednoho svátku. Proto se týden před velikonocemi blížil zástup lidí k Jeruzalému. Jericho bylo posledním místem, kde si mohli odpočinout před náročnou cestou neustálého stoupání nahoru do Božího města.

Ježíš se zastavil ve městě, které nemělo dobrou pověst. Jericho bylo považováno za prokleté. V knize Jozue je napsáno, že ten, kdo město znovu postaví, bude prokletý Joz 6,26. Navíc ve městě stálo sídlo krále Herodese, kterého Židé nenáviděli. Obyvatelé byli v očích farizeů a pravověrných Židů  považováni za méněcenné. Když Ježíš vycházel z města, u brány seděl žebrák jménem Bartimaios, který byl slepý. Bartimaios znamená v překladu "syn velmi váženého." Možná, že jeho otec patřil do vyšší, váženější vrstvy společnosti, ale postavení syna je obrácené. Seděl u městské brány jako slepý žebrák.

V té době na Předním východě bylo mnoho slepých žebráků. Oči byly vystavěny neustálému ostrému slunečnímu jasu. Navíc špína a prach vyvolávaly zánět očních spojivek a mnozí lidé ztrácely postupně zrak nebo úplně oslepli. Navíc slepota byla považována u lidí za trest od Boha. Vzpomeňme si na jiný příběh uzdravení slepého, jak se ptali Ježíše: "kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Na Bartimaia lidé pohlíželi, jako na člověka, který bydlí ve hříšném městě a je trestán od Boha slepotou za své hříchy. Byl nucen žebrat na své živobytí a zcela odkázán na milosrdenství těch druhých. Protože Mojžíšův zákon nařizoval, aby se Izraelité chovali ohleduplně k postiženým, Bartimaios si mohl svým žebráním obstarat to základní na živobytí.

Kromě toho, že Bartimaios byl v očích pravověrných Izraelitů považován za obyvatele hříšného města a za své hříchy trestán od Boha, měl ještě další handicap /nevýhodu/. Všichni poutníci šli z Jericha do chrámu, ale Bartimaios se nemohl zúčastnit svátků. Nejen proto, že neviděl na cestu, ale kvůli nařízení, že slepí, chromí a jinak postižení nesměli vstoupit do chrámu. Nemohl se zúčastnit bohoslužeb a obětovat v chrámu. Člověk na okraji společnosti, mimo bohoslužebné shromáždění, bez naděje na zlepšení situace, ve které se nacházel. Tak dopadl syn velmi váženého.

Do této beznaděje najednou zaznívá volání o Ježíšovy přítomnosti v davu. Ve v.47. čteme: "Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku." Přichází ten Ježíš, v jehož programu bylo "vyhlásit zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku." Ten Ježíš, který poslal zprávu Janovy do vězení, že "slepí vidí a chromí chodí." Přitom naplňoval starozákonní zaslíbení, které si Izraelité neustále připomínali v proroctví o působení Mesiáše: "Tehdy se otevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých"Iz 35,5. Bartimaios slyšel, jak Ježíš uzdravuje a tím naplňuje proroctví. Pochopil, že nyní má naději na uzdravení. Proto se dal do křiku. Dvakrát je v textu zdůrazněno, že křičel. Chtěl svým voláním přehlušit ten dav, který se tlačil kolem Ježíše. Nebyl sám, kdo toužil po pomoci a uzdravení.

Bartimaios nejenom upozorňoval na sebe hlasitým voláním, ale také i tím, co říkal. Jeho volání bylo zároveň vyznáním: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou." Dvakrát je v příběhu vysloveno toto vyznání. Je zajímavé, že v celém evangeliu Marka se pouze dvakrát vyznává Ježíš jako Syn Davidův. Poprvé to vyznání učinil Bartimeus. Syn Davidův byl titulem Mesiáše, který byl Bohem pomazán podobně, jako byl pomazán David ještě dříve, než byl korunován. Tím Bartimaios vyznal Ježíše jako Mesiáše ještě dříve, než se ujal svého království. Netoužil po uzdravení pouze od nějakého léčitele. On považoval Ježíše za opravdového Vykupitele.

Jeho volání bylo tak velké a naléhavé, že se ho ti druzí snažili umlčet Ve v.48. je napsáno, že "ho mnozí napomínali, aby mlčel." Učedníkům i zástupu šlo o to, aby se co nejdříve dostal Ježíš do Jeruzaléma a nechal se prohlásit králem. Chtěli už konečně zasednout po jeho pravici a levici. Podle jejich mínění má Ježíš důležitější povinnosti, než se starat o potřeby nějakého žebráka.

Bartimaios ale  o to více naléhal: "Smiluj se nade mnou." Tato prosba směřovala ve Starém zákoně především k Bohu. Izraelité se dovolávali ve své liturgii Božího milosrdenství. "Smiluj se nade mnou, vyslyš mou modlitbu" Ž 4,2. V Ž 136 se jako refrén neustále opakuje věta "jeho milosrdenství je věčné." U Ježíše se slepý žebrák dovolává milosrdenství, které je schopné dát pouze Bůh. Bartimaios považuje Ježíše za Mesiáše. Kdyby ho Ježíš uzdravil, mohl by Mesiáše rovnou následovat do Jeruzaléma, vidět nádheru Božího chrámu, byl by svědkem korunovace Mesiáše, ten den by se úplně změnil jeho život.

Na takové vyznání Ježíš reaguje Ve v.49. je řečeno, že "se Ježíš zastavil." Zastavil se tam, kde by se nikdo ze zástupu nezastavil. V předcházejícím oddíl evangelia Marka končí prohlášením: "Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil." Ježíš se zastavil, aby sloužil. Zatímco učedníci už vidí Ježíše na trůnu, Ježíš vidí slepého žebráka. Ježíš si nechává žebráka zavolat. Nejde za ním. Bartimaios sám musí najít cestu, přestože je slepý. Víru musí prokázat činem. Lidé mu říkají: "Vzchop se, vstaň, volá tě." V biblickém myšlení vzchopit se znamená být ujištěn o Boží přítomnosti. Nemá sedět ale se vzchopit, protože je vyzván Bohem k vykročení na cestu víry. Další sloveso "vstaň" se dá přeložit jako "pozvednout se" nebo "probudit se." Bartimaios se má probudit ze spánku k novému životu.       

Na tuto výzvu reaguje Bartimaios okamžitě a spontánně. V textu v.50. je napsáno, že vyskočil a odhodil svůj plášť. Možná, že jednání žebráka je pro nás nepochopitelné. Nevíme, proč odhodil svůj plášť. V té době byl pro chudé lidi plášť jediným majetkem.  Když chudý ztratil plášť, ztratil to poslední, co měl. V noci mu sloužil jako přikrývka. Přes den dával plášť před sebe, aby na něj pokládali lidé dary, jídlo a peníze. My nevíme, jestli na plášti  byly položeny dary, ale víme, že Bartimaios odhodil svůj plášť. Tím dává najevo, že už nebude muset žebrat. I skutkem potvrdil svojí víru v uzdravení. Už se považoval za uzdraveného člověka. Stačilo pouze přistoupit k Mesiáši.                   

Ježíš se ho zeptal: "co chceš, abych pro tebe učinil"? v.51. Nás se také ptá: "co chceš, abych pro tebe učinil"? Co očekáváme od Ježíše? Bartimaios toužil vidět. První, co mohl viděl po svém uzdravení byla tvář Ježíše Krista. Už předtím viděl ve víře, když vyskočil a přišel k Ježíšovi. Toužil vidět Krista a proto prohlédl a byl uzdraven. Víra znamená vykročit na cestu, i když ještě nevidíme. Jít za Ježíšovým hlasem, i když se zdá být cesta zahalena tmou.                                           

Poslední výrok je vrcholem celého příběhu. Ježíš nevkládal na něj ruce. Nedotýkal se jeho očí. Ježíš posílá Bartimaia, aby šel a teprve potom prohlédl v.52. Podmínkou uzdravení bylo poslechnutí výzvy "jdi." Víra, která vykročila na cestu ho zachránila. Bartimaios nejenom vykročil, ale také i následoval. Doposud seděl, nyní je na cestě. Předtím neviděl, nyní následuje Krista, má ho před očima. Předtím se nemohl zúčastnit svátku a vstoupit do chrámu a nyní může přinést oběť chvály. Mohl se připojit k zástupu poutníků, kteří šli do Jeruzaléma. Měl příležitost naslouchat jeho učení v chrámu, měl příležitost zažít první velikonoce, později měl možnost vidět Ježíše, jak jej vedou na popravu a Syna Davidova jako Božího beránka.                             

My se také nacházíme na cestě do Jeruzaléma. Možná, že se chvílemi nacházíme vedle cesty. Ježíš hodnotí církev poslední doby v knize Zjevení jako ubohou, bědnou, nuznou, slepou a nahou. Popisuje stejnou situaci, ve které byl Bartimaios. Existuje ale jeden podstatný rozdíl mezi Bartimaiem a církví poslední doby. Ve Zj 3,17 je napsáno: " a nevíš, že jsi slepý." Bartimaios si plně byl vědom toho, že je slepý, ale církev si myslí opak. Je na tom hůř. Nás se dnes Ježíš znovu ptá: "Co chceš, abych pro tebe učinil"? Bartimaios je nám vzorem ve čtyřech aspektech:                                   

1.               Prosil, volal, křičel, nedal se odbýt davem a učedníky, kteří se ho snažili umlčet. Chopil se zcela své příležitosti být uzdraven. Bůh i dnes očekává naše naléhavé volání. Chce, aby nás neodradili žádné překážky, které se nám staví do cesty. I dnes si musíme položit otázku, jestli nám jde o Kristovo uzdravení, nebo ne. Jestli stojíme o jeho přítomnost v našem životě, nebo nám vyhovuje sedět podél cesty?           

2.               Bartimaios odhodil svůj plášť, protože uvěřil tomu, že už nebude žebrákem a slepcem. Ani na chvíli nepochyboval, i když neměl žádné viditelné záruky. Bůh od nás také očekává že odhodíme to, co nás činí slepými a neschopnými plně důvěřovat jeho volání.                                                                      

3.               Bartimaios vykročil na cestu za Ježíšem. Zanechal svojí minulost ještě dříve, než byl uzdraven. Přijal riziko neznáme cesty. Nejtěžší v životě je vykročit do neznáma.                    

4.               Bartimaios následoval Ježíše. Cesta z Jericha do Jeruzaléma byla namáhavá. Neustále se vystupovalo. Nestačí jen vidět Ježíše, přijít za ním, ale důležité jej i následovat. Mnozí končí u toho, že je Ježíš uzdraví, ale nenásledují a ztrácí Ježíše z pohledu. Dnes nám Ježíš vyzývá k novému následování na cestě do Jeruzaléma. Jsme v podobné situaci, ve které se nacházel Bartimaios. Božím přáním je, abychom našli odvahu jít na cestu víry.