Blaze chudým v duchu

Chtěl bych se dnes spolu s vámi zamyslet nad biblickým textem, který je součástí Ježíšových blahoslavenství. Mám na mysli první výrok, který je zapsán u Mt 5,3 "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské." Jiný překlad zní: "Blaze těm, kdo z Ducha zvolili chudobu." Komu je adresován tento výrok? V jaké situaci to Ježíš prohlásil? Co znamená být chudým v duchu? Jak k nám promlouvá v současnosti Ježíšův výrok?

Biblický pisatel hned v úvodu poznamenal, že Ježíš vystoupil na horu. V prvním verši čteme: "Když spatřil zástupy, vystoupil na horu." Hora v biblické symbolice představuje místo, kde přebývá Bůh, místo, kde Bůh komunikuje s člověkem. Na hoře vydal Hospodin Mojžíšovi deset přikázání. Ježíš navazuje na poslání Mojžíše. Také vystupuje na horu a vrací se k tematice zákona a přikázání. Radikalizuje Boží nároky. Vystupuje pod Boží autoritou. Několikrát prohlásil: "Slyšeli jste, že bylo řečeno... já však vám pravím." Dovoluje si měnit to, co vydal Hospodin skrze Mojžíše.

Posluchači jeho kázání jsou učedníci a zástupy. Ti učedníci, kteří strádají, žijí v nedostatku, patří k těm nejchudším, nejhladovějším, žijí ze dne na den. Do této situace se dostali kvůli tomu, že následují Ježíše. Odešli od rodin, od svého zaměstnání, proto, aby byli v Ježíšově blízkosti. Nemají nic víc než přítomnost a slova svého Mistra. Zástupy představují lidi bez ohledu na národnost nebo povolání. V zástupu jsou lidé nemocní, trpící, vzdělaní, prostí, hříšníci i publikáni. Touží následovat Krista, chodí za ním. Ježíšova slova se nevztahují pouze k učedníkům, ale ke všem, kteří ho poslouchají.

V prvním verši dále čteme: "a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci." Podobně jako zákoníci a farizeové Ježíš k učení usedá. Je uznáván jako Mistr a vystupuje jako učitel zákona. Přesto jeho učení je odlišné od jiných zákonických škol. Vykládá Boží zákon netradičně, v novém světle. Biblický pisatel neopomene zdůraznit, že "otevřel ústa." Nám se to může zdát zbytečné, proč se o tom evangelista zmiňuje. Otevření úst naznačuje hlasitou mluvu. Ježíš představuje něco důležitého a každý to musí slyšet. Otevření úst navíc předpokládá jejich čistotu danou od Boha. Dříve, než Bůh povolal Izajáše a Jeremjáše do prorocké služby, očistil jejich ústa. Poté byli uschopněni k předání Božího poselství. Ježíš se představuje jako ten, kdo má čistá ústa a je připraven podat pravé svědectví.

Tím je uschopněn k vyučování o Bohu. Termín "učil je" ve v.2. označuje výklad zákona. Boží zákon Ježíš vykládá pro každého, kdo jej následuje. Jeho učení není jenom učení z dobře známé, proslulé zákonické židovské školy. Jeho učení nevede pouze k přemýšlení, zvažování, hloubání, ale vede ke změně. Svým jednáním i učením representuje Boha. Před svého učedníka klade vysoké nároky. Staví do kontrastu, odděluje světlo od tmy. Jeho výzvy nejsou mlhavé, nejasné, váhavé ale naopak jasné srozumitelné a radikální.

Prvním slovem Ježíšova obsáhlého kázání je blahoslavení. Lidé, kteří následují Krista jsou označeni jako "blahoslavení" nebo "blažení/ /Žilka/. Dnes už tomuto termínu moc dobře nerozumíme, protože je zastaralý. V biblickém kontextu je výraz "blahoslavení" označením pro ty, kdo jsou šťastni. Ježíš označuje své učedníky a zástupy za šťastné lidi, i když hladoví, trpí, jsou nemocní a potřebují pomoc. To není ironie ze strany Mistra.

Štěstí nespočívá v stavu, ve kterém se nacházejí. Pravé štěstí spočívá v radosti z následování Krista a ze slyšení jeho slov. Oni přijali Kristův pohled na život a to je naplňuje štěstím. Naplňuje nás pohled na Krista štěstím? Přitahuje nás natolik, že hladovíme po jeho slovu? Chceme ho dát na první místo i za předpokladu, že se zařadíme do zástupu těch, kteří hladoví, trpí a potřebují pomoc? Motivuje nás pohled na Krista k pravému následování?

 Výraz "blahoslavení" může mít ještě další význam. Je označením pro lidi, kteří jsou Bohu milí. Nejsou blahoslaveni kvůli tomu, že žijí kvalitní, mravně bezúhonní život. Zdaleka ještě nejsou dokonalí. Jsou blahoslavení pro zaslíbení, které dostali na cestu následování Krista. I my jsme vysoce hodnoceni v pohledu Božím, když jdeme za Kristem, vyhledáváme jeho přítomnost, chceme slyšet jeho slovo, učíme se u něj.

Šťastní jsou lidé "chudí duchem." Co to znamená? Lidé se někdy Božímu slovu posmívají a tvrdí že se jedná o mentálně postižené, méněcenné, slabomyslné. Má na mysli Ježíš tuto kategorii svých následovníků? Sám dávám přednost překladu "chudí z Ducha," protože lépe vystihuje poselství našeho textu. Ježíš nemyslí na chudé obecně. Ne každý bezdomovec je blahoslavený a už vůbec ne povaleč, který se stal chudým svojí lenivostí a nicneděláním. V Ježíšově kázání chudoba souvisí s Duchem. Již ve Starém zákoně je chudoba dána do souvislosti s duchovním životem. V některých Žalmech je výraz "chudý" synonymem pro "zbožný." Zbožnost a chudoba spolu úzce souvisejí.

V době Ježíšova působení lidé smýšleli jinak. Toužili po bohatství a majetku. Tvrdilo se, že bohatý je Bohem požehnaný. Naopak chudoba byla považována za kletbu. Chudoba se stala znamením pohany a hanby. Farizeové to převedli do duchovní roviny. Věřili, že člověk si může u Boha svým úsilím získat duchovní majetek. Svými projevy zbožnosti se stával bohatým před Bohem. Stačilo plnit přikázání a konat dobré skutky. V případě, že někdo nezachovával přikázání, stával se dlužníkem, měl dluh u Boha a byl chudý před Bohem. Na tyto myšlenky navazuje Ježíšovo kázání.

Štěstí začíná v duchovní chudobě. Šťastní jsou lidé, kteří trpí duchovní chudobou. Oni ví že Ducha nevlastní. Také ví, že plněním přikázání, svojí zbožností si nezískávají bohatství u Boha. Jsou si vědomi, že jsou Bohu dlužni. Stojí před Bohem ve své chudobě a s prázdnýma rukama. Podobně jako celník ve vyprávění u Lukáše 18,11-13. Farizeus už byl bohatý před Bohem a svým způsobem života už měl zajištěný další výdělek. Neviděl na sobě žádné nedostatky. Byl natolik bohatý, že nepotřeboval Božího ducha. Chtěl být věrný, ale nebyl pokorný.

Celník, ačkoli byl díky svému zaměstnání zámožný, pochopil že je chudý duchem a Bohu nemá co nabídnout. Proto spoléhal pouze na jeho slitování. Výraz "chudý duchem" označuje lidi pokorné, tiché, nedomýšlivé a zbožné. Lidi, kteří se cítí malí před Bohem a stojí o jeho milosrdenství. Podobně čteme v knize Přísloví /29,23/: "Pýcha člověka snižuje, ale chudý duchem dosahuje slávy." Být chudý duchem je opakem pýchy.

Obecně platí, že ten, kdo je bohatý, úspěšný, vzdělaný, schopný, nadaný má co dávat. V křesťanství, v duchovním životě, jsou měřítka posunuta. Jen chudý Duchem je plně připraven ke službě. Protože nemá co nabídnout, je připraven k tomu, aby byl Bohem obdarován. Jen chudý je schopen zcela nabídnout sám sebe do služby. Ježíšovu výzvu slyší ti, kteří poznali svoji chudobu, bezmocnost a slabost. Ježíšovu výzvu neslyší lidé, kteří už to dělají dobře, mají v tom jasno a všechno srovnané do určitého životního konceptu.

Laodicejské církvi Ježíš nevytýká, že je ubohá, bědná, nuzná, slepá i nahá. Církev zůstane až do konce v tomto stavu. Právě pro tento stav platí Ježíšovo zaslíbení "jejich je království nebeské." Církvi je vytýkána její nevědomost. Ty o tom nevíš, že jsi taková. "Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji" Zj 3,17. Církev se nechce ztotožnit s chudobou.

Evangelista Lukáš také uvádí blahoslavenství ale v jiném znění: "Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží." Myslí se na chudé, nemajetné. Zaslíbení platí pro dobrovolnou chudobu podstoupenou pro Krista. Máme zprávy o tom, že v ranné církvi duchovní chudoba souvisela s chudobou. Učedníci se stali nadobro chudými. Nemají žádné zajištění, žádný majetek. Dobrovolně se vzdali všeho, ztratili sami sebe a odmítli zbohatnout. V době působení apoštolů se mezi sebou dělili o vše. Bohatí se dobrovolně vzdali majetku a stali se chudými ve prospěch druhých.

Těmto patří zaslíbení "jejich je království nebeské." Většina překladů uvádí "je království nebeské" ale biblickému výroku můžeme rozumět také ve smyslu "bude království nebeské". Kontext naznačuje, že se zde jedná o zaslíbení přítomnosti. Chudý v duchu už nyní náleží do Božího království. Další blahoslavenství se vztahují do budoucnosti "kteří pláčou, budou potěšeni, tiší dostanou zemi, kteří hladovějí budou nasyceni, milosrdní dojdou milosrdenství, lidé čistého srdce uvidí Boha."

Pouze první blahoslavenství je vztaženo do přítomnosti. Protože být chudý v duchu je základní podmínkou vstupu do Božího království. Ten, kdo není pokorný před Bohem nemá zaslíbení následujících blahoslavenství. Proto platí výrok "je království Boží." Ten který trpí tím, že není podobný Kristu, touží se dívat na Krista, má zaslíbení o tom, že mu patří Boží království. Nebeské království ve své slávě je zaslíbeno v chudobě jako dar.

Do posledních dnů Ježíš zaslíbil zvláštní obdarování Duchem svatým. Ducha, který působí, oživuje, vytváří v nás nový život. Toho sami od sebe nejsme schopní. Zaslíbení platí pouze pro ty, kteří touží po společenství s Duchem. To ale znamená nést v životě chudobu. Co to obnáší je vidět na Kristově životě. Od narození až po hrob. Chceme jít v jeho šlépějích? Toužíme po takovém životě a chceme to přijmout i nést? Pokud ano, naše je království nebeské.