Dnes se chci zamyslet nad příběhem, který znamenal velký zlom ve vnitřním, duchvním, životě jednoho ze starozákonních patriarchů. Zkusme se vžít do role muže, o kterém bude dnešní vyprávění a hledejme v něm sebe a náš vlastní život.

 

            Jméno „Izrael" všichni známe; označujeme jím národ, jejž si Hospodin vyvolil za svůj a který poctil svou přítomností. Izrael je ale především jméno praotce Jákoba, které dostal od Hospodina na znamení zápasu s ním. Izrael znamená „Zápasí Bůh".

 

            Gn 32,4-32

 

            Je to již mnoho let, co Jákob podvodem získal prvorozenství a připravil o něj svého bratra Ezaua. Před 20 lety touto cestou utíkal s holí v ruce, což byl jeho veškerý majetek. Teď se tedy vrací domů. Řekli bychom v dnešní době, že se z něj stal úspěšný „podnikatel", jehož majetek se velmi rozmnožil. I rodinu má velikou, má syny, 2 ženy, mnoho služebnictva. Byl několik let „na práci v cizině" a vrací se domů jako „zámožný občan". Tedy Jákobovi nic nechybí. Má vše, po čem lze dnes toužit. Je jakýmsi „prototypem" úspěšného člověka. Rodinné štěstí, dostatečný majetek, zdraví…

 

            A přece mu to všechno nestačí. Přece ho něco tíží, něco uvnitř, něco, s čím si neví rady. Co to je, co Jákoba <úspěšného člověka> 20 let sžírá a teď, když se vrací domů, tak to přímo dusí?

 

            Je to pocit viny. Cítí svůj hřích. Hřích, starý 20 let. Svírá a dusí ho. A co je ještě horší, uvědomuje si, že pravděpodobně v důsledku jeho staré viny nyní zemřou nevinní lidé. Jeho ženy, děti, ale i služebnictvo.

 

            Před lety Jákob oklamal otce i bratra a podvodem získal výsadu prvorozenství. Co to vlastně bratrovi ukradl? Prvorozenství bylo tehdy výsadou, která znamenala jednak větší podíl na majetku otce, ale také zvláštní otcovo požehnání a vedení rodiny. A vedení rodiny v této době znamenalo také „kněžské" postavení v rodině. Otec rodiny byl také knězem rodiny. A proto je ono ukradené prvorozenství důležité i z hlediska vztahu k Bohu, ne jen materiálního.

 

Když Jákob utekl po svém činu, považoval se Ezau za jediného dědice otcova majetku. Teď, když se Jákob vrací, právem se může domnívat, že Jákob jde uplatnt nárok na dědictví a o to větší je jeho hněv na bratra. Ten, který mě okalmal, ukradl mi prvorozenství, se teď ještě opovažuje přijít ke mně!?!

 

            A Jákob cítí, že musí něco udělat. Cítí se vinen a touží po usmíření. Volá k Hospodinu, aby byl s ním. Volá: Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. (Gn 32,12). Jákob ví o své vině a také ví, že jen Hospodin jej může zachránit, vždyť řekl: já budu s tebou (Gn 31,3). Ale přesto se děsí setkání, ke kterému má dojít.

 

Ale nezůstává jen u proseb. Pokládá za nutné připravit bratra na svůj návrat. Chce mu říci, že se nevrací pro dědictví, že naopak touží po usmíření se svým bratrem. Chce se vrátit domů a jaký by to byl návrat bez usmíření? Setkání s bratrem se Jákob nemůže vyhnout. Jákob ví, že musí učinit vše, co je v jeho silách, aby bratra usmířil, aby napravil, co sám napáchal. Vlastními činy musí udělat, čeho je sám schopen; s vědomím však toho, že to vše nestačí. Bez Božího zásahu to vše bude marné. Ale i když se svěřuje do rukou Hospodina, neskládá ruce v klín.

 

Tak čteme, jak pokorně se před Ezauem staví. Vysílá posly a nazývá se otrokem Ezauovým. Ve chvíli bázně a zoufalství se učí pokoře a spoléhání na Boha. Chce usmířit svého bratra i dary. Posílá jedno stádečko za druhým. Všimli jste si, jak roztomile je to vylíčeno? Už při druhém stádečku mohl Ezau očekávat, že Jákob bude přítomen osobně, a zatím jde třetí, čtvrté atd. a to všechno jsou ještě dary. Dalo se předpokládat, že Ezau po takových darech jistě postupně roztaje a Jákoba přijmě bratrsky….

 

Usmíření, po kterém však Jákob touží je víc, než jen usmířením se svým bratrem. Dar pro Ezaua je zde označen stejným hebrejským výrazem (mincha) jako dar pro Boha. V Ezauově hněvu vidí Jákob přímo hněv Boží. Jákob se chce usmířit s Ezauem, ale touží i po usmíření s Bohem. I když mu Hospodin 20 let žehnal, přesto Jákoba stále ještě tíží jedna nevyřešená věc: vina.

 

Těsně před setkáním obou bratrů, Jákob přepravuje rodinu a stáda přes potak Jabok. Zde je třeba i představit hluboký úval, jímž potok protéká a skutečnost, že takováto noční akce je dosti svízelná. A navíc si tím vlastně uzavírá cestu možného ústupu v případě bratrova útoku: vydává se zcela do rukou Božích. Drží se zaslíbení, jež dostal: Tu řekl Hospodin Jákobovi: "Navrať se do země svých otců a do svého rodiště; já budu s tebou." (Gn 31,3) Snaží se pevně uchopit Hospodinovo zaslíbení, i když se při tom třese strachem.

 

            Sám zůstává ještě na druhé straně Jaboku, chce být v této poslední chvíli se svým Bohem sám. Je sám beze zbraně v pusté hornaté krajině, kde se vyskytuje divoká zvěř, lupiči a vrahové. Upíná se k Hospodinu, jeho úzkost vrcholí. Vše, co jako „úspěšný podnikatel" má, je v tuto chvíli pro něj nic. Všemu, co má, teď hrozí smrtelné nebezpečí a co je nejhorší, to, co teď hrozí jemu i nevinným, přivolal vlastním hříchem.

 

            Tu je napadan neznámým útočníkem. Snad se domnívá, že je to lupič, snad vrah. Neví, s kým bojuje, ale bojuje o holý život. To je mu zcela jasné. Jákob vynakládá všechnu svou sílu, ani na okamžik neochabuje. Bojuje o život a přitom jeho srdce svírá vina. Bojí se, že tato vina jej odělí od Boha, že tato vina zahubí jeho i celou jeho rodinu… Až tu náhle je ochromen, bolestně poraněn a tu poznává, kdo je onen útočník. Poznává v něm Božího posla. Přesto však, že trpí krutými bolestmi, nepovoluje v zápasu. Je zcela zlomen v srdci, ale o to víc drží útočníka a žádá o požehnání. Kříčí v pokoře k Božímu poslu: Požehnej mi! Všechnu svou naději upíná k zaslíbení: já budu s tebou.

 

            A přichází zdrcující odpověď: „Jak se jmenuješ?"  Jmenuji se Jákob ---> Úskočný. Já jsem hříšný a vinný, úskočný Jákob. Jákob si musí znovu uvědomit, že je hříšník. Jeho jméno znamená „úskočný". Musí sám vyřknout to, co je: úskočný. Bůh se ptá, kdo jsi? A Jákob musí popravdě a v pokoře odvětit: Jsem hříšník. Vím, že nemám nárok na tvou milost a požehnání, ale tys řekl: já budu s tebou. Tak mi přece požehnej, vždyťs to řekl!

 

            Jákob se urputně drží Božího zaslíbení „já budu s tebou". Drží se ho a nehodlá se jej pustit. I přesto, že se všechny okolnosti zadají v tu chvíli být proti němu. Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš. (v. 27). Kdyby to byla v té chvíli troufalost pyšného Jákoba, byl by jistě padl v tu chvíli na zem mrtev. Ale Jákob ve svém zoufalství volá: Nepustím, dokud mi nepožehnáš. Vždyť jsi mi to slíbil…

 

            A Boží posel byl „přemožen" Jákobovou vírou. "Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." (v. 29). A požehnal mu tam. (v.30).

 

            Vítězí. Je bolestivě zraněn, pokořen, ale vyhrává. V boji s Bohem a o Boha vítězí. Vysvobozen ze smrtelného nebezpečí mohl Jákob nyní směle táhnout naproti svému bratru. Jeho tíha, která jej dusila a která jej vnitřně svírala 20 let a která v posledních dnech vrcholila, je pryč. Ví, že Bůh mu odpustil. Už není v Božích očích úskočný, už je mu odpuštěno. Jeho vina je smyta a on ví, že i Ezau mu odpustí, neboť Bůh má vše pod svou kontrolou.

 

            Jákoba tížil vlastní hřích a téměř jej porazil. Jákob se ale pevně držel zaslíbení já budu s tebou. Bůh nezklamal důvěru Jákobovu ani důvěru ostatních věrných (patriarchů, proroků a dalších). Nám pak také dává svá zaslíbení, která splní a nezklame naši důvěru. Říká: "Neboj se, jen věř!" (Mk 5,36). Nikdo, kdo k Bohu přichází s důvěrou, není zklamán. Tak jako Jákobovi Pán dal usmíření a požehnání, dává je i nám. A to je podstatné. Jákob k Bohu volal a přitom mu věřil, i když okolnosti zrovna nebyly navenek příznivé, naopak byly takřka beznadějné.

 

Bůh neříká: „sejmu z vás všechna břemena", ale říká: „podepřu vaše ramena". I Jákob odešel z boje s poraněním a do konce života kulhal. Fyzický důsledek svého hříchu si nesl dál (kdyby tenkrát neukredl prvorozenství, nemusel dnes bojovat s andělem a nemusem být zraněn), ale v srdci se mu konečně rozhostil pokoj. A vlastně ani ten fyzický důsledek si nemusel vypít až do dna, protože od Ezauovi pomsty (která by byla jistě dalším důsledkem, kdyby Bůh nezasáhl) jej Bůh vysvobodil.

 

Tak jako se Jákob urputně držel Božího zaslíbení „já budu s tebou", tak i my se držme Božího zaslíbení „kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven" (J 6,37) , 'věrně vám splním zaslíbení, která jsem dal (Sk 13,34). Já budu s tebou.

 

 

Marta Marková