Problematika zákona v jeho vztahu k milosti

 

(Ga 3,23- 27)

 

Dnes bych se spolu s vámi ráda zabývala tématem, jež bylo v průběhu jednotlivých údobí dějin církve téměř nepřetržitě kladeno za předmět mnoha teologických diskusí.

Otázka vzájemného vztahu zákona a milosti je otázkou, jež setrvává na pozadí každé teologické koncepce. Především je však podstatná pro náš život - naše vnímání Boha, jeho aktivit a jeho lásky, jíž nám  nepřetržitě prokazuje. V  konceptu vztahu zákona a milosti se setkáváme s cílenou prezentací skutečnosti ospravedlnění skrze víru a záchrany člověka skrze Ježíše Krista, jakožto jediného možného zdroje záchrany lidské existence - záchrany života - spásy člověka.  Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe, darť jest to Boží -  sumarizuje své stanovisko ap.Pavel.

 

Jaká je tedy současná role zákona? Jak jej chápat? Text, který nás dnes bude provázet, je zaznamenán v epištole apoštola Pavla ke Ga 3,23 - 27.

 

Kral.:

Prvé pak, než přišla víra, pod zákonem byli jsme ostříháni, zavříni jsouce k té víře, kteráž potom měla zjevena býti. A tak zákon pěstounem naším byl k Kristu, abychom z víry ospravedlněni byli. Ale když přišla víra, již nejsme pod pěstounem. Všickni zajisté synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru. Nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli.

           

ČEP:

Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce. Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.

 

Ve předcházejících verších této kapitoly činí apoštol Pavel mimo jiné určitou  slovní rekapitulaci ohledně Božího činu ospravedlnění z víry a Božího zaslíbení daného Abrahamovi.  Prostřednictvím svého výkladu  předkládá  sborům v Galacii určitý koncept, v němž zachycuje postup od tohoto Božího slibu přes zákon (daný Mojžíšovi) až  k vyplnění slibu v osobě Ježíše Krista v rámci historie židovského národa. Stejně jako v mnoha dalších pasážích se i zde vyrovnává s otázkou spravedlnosti. Lze zde tedy oprávněně hledat odpověď na otázky související s přechodem k Nové smlouvě a funkcí zákona, jež v ní uplatňuje. Sledujme  Pavlovu argumentaci od v. 23.:

 

 ... prvé pak než přišla víra, pod zákonem byli jsme ostříháni, zavříni jsouce k té víře, kteráž potom zjevena měla býti.

 

Co nám apoštol Pavel v této výpovědi říká? "...Byli jste ostříháni zákonem..." - sloveso, které je na tomto místě v původním textu použito, znamená "chránit vojenskou stráží". Zákon byl tím, jež nad námi držel stráž. Dále čteme: "... zavříni jsouce k víře, která měla býti zjevena potom od zákona..." Zde se hovoří o určitém "zavření" či "obklíčení" ( sugkleiw  - "sungkleio" - "zavřít", "obklíčit" ). Jedná se zde tedy o vyjádření skutečnosti, že jsme stráženi, drženi, zavřeni  zákonem - nemůžeme uniknout.  

 

Tyto i některé další verše  mohou při letmém čtení vzbuzovat dojem, že apoštol Pavel vnímal zákon jako element  vysoce negativní - jako něco, co nás drží ve vězení, co nám ubližuje tím, že nás svírá, utlačuje. Je však skutečností, že na jiných místech své korespondence hovoří o tom, že zákon je svatý, dobrý, dokonalý.... Ježíše Krista představuje jako toho, jenž je "konec zákona" - ve významu vyvrcholení, cíle (teloV - "telos" - viz.Ř 10,4).

 

Jak se vyrovnat s touto růzností výpovědí? Zde je nutné si uvědomit, že zákon byl od počátku darem Boží lásky stejně tak, jako víra. Zákon je adresován člověku, jakožto písemné zjevení; je ochranným zábradlím, jež zamezuje možnosti pádu; jeho úlohou je také uvést člověka do harmonie s Boží vůlí. Avšak jeho přikázání, která  měla vést k životu, přinesla smrt (viz. Ř 7,10). Jak je to možné?

 

Jako zdroj vedoucí k odpovědi této otázky je možné použít určitý nástin další neméně důležité funkce zákona. Zákon je nám určitým "zrcadlem" - to znamená, že nám zjeví náš hřích a odsoudí nás pro hřích; lépe řečeno – odsoudí daný hřích a tedy zákonitě i nás, jakožto jeho pachatele. Tehdy se nacházíme pod potupením zákona - pod soudcem, který za hřích požaduje smrt - nacházíme se v zajetí, ze kterého nejsme schopni se sami osvobodit -  zákon nás také neosvobodí. Problém pak nespočívá v podstatě nebo obsahu zákona, neboť zákon je "svatý, spravedlivý a dobrý..." (Ř 7,12), ale v naší hříšnosti. Ve skutečnosti jsme sami sobě zlořečenstvím. Zákon nás skutečně drží v sevření, ale jen potud, pokud jej sledujeme ve vztahu k nám, jakožto provinilým lidem.

 

(24.v.): Zákon byl naším pěstounem k Kristu, abychom z víry ospravedlněni byli. Ale když přišla víra, již nejsme pod pěstounem ...

 

            Řecké slovo paidagwgoV "paidagogos" je možné přeložit jako "vychovatel" nebo "dozorce". V době apoštola Pavla obvykle plnil funkci takovéhoto vychovatele otrok. Měl napomoci tomu, aby se z dítěte, jež mu bylo svěřeno, stal spořádaný občan. Provázel jej na cestě do školy a zpět a dohlížel na jeho chování. Proč zde apoštol Pavel užívá právě takovéto přirovnání ? Cesta dítěte do školy nikdy není samoúčelná. Dítě jde do školy proto, aby se setkalo se svým vyučujícím. Zákon - "paidagogos"- vede člověka ke Kristu - Učiteli. "Paidagogos" vychovával svěřené dítě po určitou dobu - byl učitelem dočasným, a poté zprostředkoval dítěti setkání s učitelem, u něhož mělo dítě možnost se rozvinout v mnohem hojnější míře.  Podobně zákon  je v určitém  slova smyslu mostem. Není v jeho kompetenci nás ospravedlnit - nemůže tedy člověka osvobodit.  Je však tím, kdo vede člověka ke Kristu. Otázka zní: "Proč nás vede ke Kristu?" - Pouze skrze Krista je člověk osvobozen a pouze v Kristu je mu otevřena cesta k dosažení  oné vyšší spravedlnosti, k níž ho Bůh povolává.

 

            (25.v.): Ale když přišla víra, již nejsme pod pěstounem, všichni zajisté synové Boží jste v Kristu Ježíši  skrze víru, nebo kteřížkoli v Krista pokřtěni jste, Krista jste oblékli ....

 

Ježíš Kristus "se pro nás stal zlořečenstvím" (Ř 3,13), "pro nás se stal hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm" (2K 5,21), "smířil nás s Bohem skrze svou smrt"  (Ř 5,10) a "vykoupil nás skrze svůj život " (Ř 5,10b). Proto je nyní kompetentní k tomu nás  "učinit spravedlivými " - pokud jej plně přijmeme do svých životů - (pokud mu věříme) . Náležíme Kristu. Již nejsme pod zákonem ale v Kristu .Skrze víru jsme adoptováni za Syny Boží. Jak Písmo charakterizuje syny Boží? Božími dětmi jsou ti, kteří jsou zplozeni z Boha (J 1,12-13) - Bůh jim dal "nový život". Jsou novými lidmi, stvořenými "podle Boha" (Ef 4,24). Ti, kteří pohřbili své "já" ve smrt - byli pokřtěni v Krista (Ř 6, 3-4) - přijali Ducha Kristova a nechávají se jím vést (Ř 8, 1-3) - přijali ducha synovství (Ř 8,15). "Oblékli se do Krista." Tuto zkušenost nádherně vyjádřil ap. Pavel v Ga 2,19-20. Jestliže Kristus žije v člověku, člověk je konfrontován tváří v tvář s Naplněním - Cílem zákona - otevírá se před ním dimenze "vyšší " spravedlnosti. Nacházíme-li se v tomto stavu, potom jsme vstoupili do té svobody, do které jsme povoláni (viz. Ga 5,13). "Což tedy zákon vyprazdňujeme skrze víru? Nikoli, nýbrž zákon tvrdíme." (Ř 3,31) Jsme osvobozeni od zákona, ale přesto jej respektujeme, neboť Duch Boží, kterého jsme přijali, je činitelem jednajícím vždy v souladu se zákonem (Ga 5,16-18). Jednatelem již tedy není člověk, ale Kristus v člověku.

 

Dříve než ukončíme naše uvažování, shrňme jeho výsledky: Nehovoří se k nám o vynětí z povinnosti zachovávat zákon, ale o vynětí z otroctví zákonu, neboť sám Kristus je vyvrcholením zákona. Nedocházíme spasení "ze skutků zákona", avšak skutečnost zachovávání přikázaní by měla být přirozeným důsledkem našeho přebývání v Kristu, působení Božího Ducha v nás a naší lásky ke Kristu. Jestliže jsme přijali Krista do svých životů, potom ten Bůh, který je autorem přikázání zákona, bude také tím, který se zaslouží o to, abychom je byli schopni respektovat v síle Ducha, kterého do nás vložil.

Dovolme mu, ať to v nás učiní!

 

Jana Urbánková